Článek
Když jsem přemýšlel nad vhodným námětem k dnešní hlubokomyslné úvaze, napadaly mě takové myšlenky, jako třeba, může se blázen zbláznit? Nebo, mohl by šílenec ještě jednou zešílet a hlavně - jak by se to projevilo? Podle kauzálního uvažování, kdyby se blázen zbláznil, tak se v očích ostatních vlastně uzdraví. Mínus krát mínus je plus.
Navíc jsou zdraví a nepřítomnost zdraví jen dva póly téže reality.
Pak mi přišlo upozornění ze sociální sítě - pan Švihák se o vás a o ostatních sledujících zmínil ve své poznámce. Mrkněte na to. Poznámka zněla, lidé jsou různí. Tak mě napadlo, jestli skutečně vždy a za všech okolností přesně víme, co zrovna řešíme a o čem mluvíme a jestli to vědí i ostatní.
Pokud je zamilovanost nemoc nebo určitá forma nervového záchvatu, což se často tvrdí, mohl by Amor po nás občas střílet šípy napuštěné jedem? V tom případě bychom ani nemohli za své chování.
Proč na nás z internetu stále dokola vyskakují jedinci, pokoušející se zlepšovat věci, které už dlouho docela dobře fungují?
Nakonec jsem se ve svých úvahách dostal až k otázkám, týkajícím se partnerství. Co si pamatuji, tak tomu tak vždycky bylo, že když se řeklo „poradenství“ nebo „poradenská služba“, popřípadě „terapie“ nebo „psychoterapie“, tak se skoro vždy točily všechny nakousnuté problémy kolem partnerství, manželství a rodinných vztahů.
Pracovní vztahy se většinou moc neřešily, jedině snad, pokud byl manžel nebo manželka majitelem či majitelkou firmy a druhý partner byl nespokojený zaměstnanec.
Partnerství a milostné vztahy, popřípadě kamarádské vztahy, zvláště ty, které byly takzvaně „s výhodami“, byly na přetřesu prakticky denně. On už to sice kdosi dávno vyřešil, určitě jste již slyšeli tvrzení, že na světě by byl klid, kdyby všechny ženy byly vdané a všichni muži svobodní.
Ale je pravda, že sám jsem v tom neměl tak docela jasno, marně jsem hledal důvod, proč bych si měl domů nastěhovat ženu, která mě bude kontrolovat a hlídat, abych se nebavil s jinými ženami a bude šmírovat, jestli chodím z práce nejkratší cestou domů a zda-li se řádně věnuji svým dětem, omezím své koníčky a záliby a hlavně budu celý ten rodinný cirkus držet finančně nad vodou. Nepochopil jsem to dodnes. Byl jsem zvyklý pracovat samostatně, v podstatě se celý život snažím dělat kariéru nebo dosáhnout pracovních úspěchů jako copywriter, fotograf, filmař, režisér a spisovatel. Někdy se daří, někdy ne.
Byl jsem třikrát ženat, takže jsem se třikrát pokusil založit prosperující rodinu, mám dvě děti kluka a holku, sám o sobě bych řekl, že jsem monogamně založený, nejsem žádný „sběratel“, ani „lovec“, ani „rozsévač“, když jsem měl ženu a k tomu ještě dítko, byl jsem věrný své ženě přímo zatvrzele, nikdy jsem rodinu neopustil, ani jsem nebyl ženě nevěrný, v podstatě jsem se s nikým nebavil, s nikým jsem nekomunikoval a kdykoliv jsem někde pracoval, tak po práci jsem pevně a neochvějně zamířil rovnou domů.
Svým dětem jsem se věnoval, hrál jsem si s nimi, mojí vášní bylo loutkové divadlo, proto jsem možná také nakonec skončil v Praze u animovaného filmu a stejně jsem díky politice (bylo by to na delší povídání, které by asi nikoho nezajímalo) musel své veškeré rodinné vztahy ukončit rozvodem a původní rodinu opustit.
Nakonec došlo k tomu, že syn a druhá exmanželka žijí v Německu, ale nechtějí se se mnou bavit, dcera a moje první exmanželka již dlouho, předlouho žijí v Kanadě, kam odletěly bez mého vědomí a souhlasu s úplně jiným manželem a náhradním otcem a moje třetí ex-manželka si po patnácti letech vzorného soužití nechala byt a všechno a přivedla si domů někoho úplně jiného. K tomu si nechala všechno, co potřebovala, což bylo v podstatě úplně všechno.
V Praze jsem postupně přišel o 3 byty a následně úplně o všechno, ale rozhodně si nejsem vědom, že by to bylo kvůli tomu, že se ve mně probudil muž - sběrač nebo muž - rozsévač. To jsou hlouposti, kterým může uvěřit skutečně jen člověk hodně mdlého rozumu.
Dodnes mi nikdo nevysvětlil, kde jsem v životě udělal největší chybu. Pokud jsem ji tedy vůbec udělal. Ale to se snad ani nedá odhadnout. Budoucnost neexistuje, čili ani nejde do ní nahlédnout, aby se ji člověk mohl snažit trochu upravit. A i když si dáváte při budování svých šťastných zítřků sebevětší pozor, vždycky může být něco trochu jinak a už to spravit nejde.
Jakési jakž takž fungující kompenzační řešení se mi nakonec podařilo najít až v pracovních vztazích, ale to by asi taky bylo docela na dlouho.
