Článek
Pablo Picasso prý kdysi prohlásil, že mnoho času je třeba k tomu, aby se člověk stal mladým. Je zajímavé, že mě tento výrok zaujal právě u tohoto umělce, proč jsem si podobných výroků nevšímal třeba u Schwarzeneggera, kde by to mohlo mít větší opodstatnění a možná i svoji logiku? Pablo Picasso hledal ve svých malbách estetiku a umělecké vyjádření, Arnold Schwarzenegger hledal podobné umělecké a estetické aspekty v dokonalém pózování kulturistů, kteří ovládají svá těla. Obojí je cesta za nalezením dokonalosti. Na jedné straně tato dokonalost je, na druhé straně není. Druhou stranu často označujeme jako vítězství entropie neboli stárnutí.
Jsem přesvědčen, že stárnutí je projev rostoucího nesouladu mezi duchem a tělem. Nic jiného.
Člověk do 45 let podává vrcholné výkony, do 60 let jeho výkony stagnují a objevují se první příznaky úpadku. Pozdější věk se už neodvratně označuje jako stáří. Těžko se o někom, komu je 80 a víc, říká, že zraje nebo dosahuje dokonalosti.
Potom se naše tělo, ten úžasný chrám, který jsme dostali do vínku a o který jsme měli každý den s láskou pečovat, s konečnou platností rozpadá. Jsme nespokojení a naše myšlenky jsou totálně odvrácené od přítomnosti. Nemyslíme sami v sobě, ale mimo své tělo. I když myslíme na sebe, je to jako kdybychom se pozorovali zvenčí.
Není náhodou, že gotické katedrály po staletí symbolizovaly jednotu lidského těla a ducha. Stejně tak, jako můžeme vejít do chrámu, měly by se myšlenky vrátit do těla.
Účelem chrámů, katedrál, megalitických staveb a jistě i pyramid, bylo pomáhat lidem vracet je zpátky do stavu ztracené harmonie. Když vstoupíme do katedrály, podvědomě se narovnáme a myšlenkami jsme opět, alespoň na chvíli ve svém těle.
Motivace k budování všech těchto staveb byla touha po dokonalosti a touha po nesmrtelnosti.
Kolik úžasných a nesmírně složitých procesů v nás neustále probíhá a my je bereme jako samozřejmost. Třeba už jen to, že se můžeme hýbat a že můžeme přemýšlet.
Chováme se bohužel tak, jako bychom si přestali uvědomovat, jakou hodnotu má tento dar.
V dnešní společnosti, kde je skoro všechno naopak, se nemluví o uctívání těla, ale o kultu těla, který se všeobecně dává do souvislosti s hloupostí. Jde o mnohokrát diskutovanou otázku krásy versus inteligence, kdy se obyčejně dává krása do souvislosti s duševní omezeností a fyzická neduživost s myšlenkovým titánstvím. Přitom je zajímavé, že právě člověka s nepoužitelnou hlavou, nikdy nenapadne, že by se mohl aktivně věnovat svému tělu.
Jestli se vám někdy stalo, že jste si nemohli popovídat s krásnou dívkou na nějaké všeobecně uznávané téma, neberte to jako důkaz její zaostalé inteligence. Možná je tomu dokonce naopak. Stačí lehce přehodnotit definici inteligence a zjistíte, že obsahem života není znalost dějin nebo cizích myšlenek, ale umění prožívat přítomnost.
Ve skutečnosti není přece žádný důvod, proč se zabývat vypůjčenými vědomostmi, zvláště, když je nikdy v životě nepoužijete na nic jiného, než na to, abyste jednou nebo dvakrát předvedli, že si je pamatujete.
Americký filosof, zakladatel moderního pozitivního myšlení Prentice Mulford řekl, že ve chvíli, kdy se nám podaří zapomenout vše, co jsme se naučili ve škole, máme napůl vyhráno. Desetitisíce lidí nikdy nepoužily vědomosti o logaritmech nebo o kvadratických rovnicích. K čemu jsou nám dnes znalosti dějin mezinárodního dělnického hnutí, kterým jsme věnovali mnoho let svého života? Z hrozné nudy při hodinách socialistického dějepisu jsem si na papír kreslil různé blbosti a poťouchlosti a k tomu psal básničky. Později jsem je dokonce vydával a měl jsem z nich užitek.
Podle legend o stvoření člověka se prapůvodní lidé dožívali neobyčejně vysokého věku a měli dokonce možnost dosáhnout nesmrtelnosti. Což samozřejmě znamená, že někteří z nich mohou ještě žít mezi námi. I když to je spíše taková moje domněnka, než aby to byla pravda. Myslím, že v dnešní době by se unudili k smrti.
Podle bible stály v rajské zahradě vedle sebe strom života a strom poznání. Člověk se provinil proti božím zákonům, když začal jíst ovoce ze stromu poznání. Začal rozlišovat mezi dobrem a zlem a kdoví, jestli právě tady nepřišel na nápad sestrojit umělou inteligenci. Je možné, že bůh postupoval stejnou cestou při tvoření člověka a teď by to na něho prasklo.
V původním biblickém příběhu vystupoval Adamah, což znamená člověk, nikoliv muž. V nesprávné interpretaci, jako že v ráji nebyli dva lidé, ale muž a žena, to mohlo vést k mylnému výkladu, který potvrzoval mužskou nadřazenost, popřípadě nadřazenost logiky a racionality nad iracionalitou. Člověk Adamah představoval dokonalou jednotu, jeho myšlení bylo iracionální i racionální současně, byl najednou Adamem i Evou a v duchovním slova smyslu byl současně mužem i ženou. Ve chvíli, kdy začal rozlišovat „dobro“ a „zlo“, došlo k rozpadu jeho myšlení. Jako kdyby od té chvíle začal používat jen jednu polovinu mozku. Proto ono rozdělení na muže a ženu, na Adama a Evu, proto ta alegorie nenávisti obou pólů a chápání sexuality jako něčeho špatného nebo jako něčeho, na co si musíme dávat pozor, protože sexualita oba póly sjednocuje.
Legenda pokračuje popisem svržení anděla světla do temnot, jakoby ve hmotě, prozářené duchem opět zavládla temnota a chaos.
Termínem „dědičný hřích“ tedy můžeme směle označit porušení harmonie mezi duchem, duší a tělem, které se výchovou a způsobem života předává z pokolení na pokolení.
Od šedesátých let se po celém světě zakládají spolky nesmrtelných, Immortals. Jejich filosofií je heslo, „vědomí a myšlenka může ovlivnit a měnit tělo“.
Většinou používají meditační metodu založenou na pozitivním myšlení a autosugesci, kdy si člověk sám pro sebe neustále opakuje jednoduchý příkaz ŽIJ!
Informace, obsažené ve slově „žij!“, „nestárni!“, „uzdrav se!“ přecházejí do podvědomí a po čase začínají stimulovat imunitní systém. Ke stejnému účelu dříve sloužily mantry, modlitby a zaříkávadla se stimulačním významem. Odedávna si lidé, třeba jen formou pozdravu (buď zdráv, pozdravuj doma) obraceli alespoň na chvíli pozornost ke svému zdraví. A mnohokrát už bylo potvrzeno, že ten, kdo si zvykl „vracet svého ducha do těla“, lépe odolával nemocem a stárnutí.
Nevěřte ale žádným „tajným řádům“ nebo sektám, které vám budou slibovat, že se u nich dovíte věci, o kterých jiní nemají ani tušení, protože nikdo nemá patent na pochopení pravdy o tomto světě. K tomu, abyste mohli přivonět ke květině nebo obdivovat východ slunce nebo obejmout člověka, kterého milujete, přece nepotřebujete žádného prostředníka nebo subdodavatele. Každý z nás má možnost se tomuto světu otevřít nebo se před ním uzavřít.
