Článek
Nemohu se ubránit myšlence, že už od dětství je v nás programově pěstována touha předčasně zestárnout, jako kdyby se ti, kteří už zestárli, chtěli mstít na všech mladších.
Dlouho jsem s různými známými probíral otázku jestli je možné, že starší lidé, pracující jako pedagogové podvědomě vědí nebo tuší, co je příčinou jejich stáří a schválně vkládají projev svého zoufalství do školních osnov. Děti jsou potom nuceny přijmout logický způsob myšlení starších lidí jako jediný správný. Tím se potlačují projevy jejich mládí a výsledkem je - nemusíte ani hádat třikrát, rychlejší stárnutí.
Je téměř jisté, že právě z nesouhlasu se starými názory a z nechuti předčasně zestárnout vzešla vlna všech „rebelů bez příčiny“, jako byli třeba Marlon Brando, James Dean a Montgomery Clift. V hudbě si zarebelovali Elvis Presley, The Beatles, Janis Joplin, Jimi Hendrix. A samozřejmě hromady dalších.
Celé hnutí hippies ruku v ruce se sexuální revolucí, bylo vzpourou proti všednosti a proti příliš dospělým ideálům. Svět dospělých se ale nevzdal, využil svých zkušeností a hmotných prostředků a většiny rebelů se rafinovaně zbavil (například pomocí drog).
Lidová mluva má odedávna pro mladé a začínající jedince výrazy plné pohrdání a posměchu. Začátečník, bažant, ucho, ten novej… Mladý člověk je pokládán téměř za méněcenného. Vždyť i puberta, nejkrásnější období života, má pejorativní až hanlivý název. Zvláště, když se o někom říká, že s ním puberta mlátí o zem. Ani v označení „puberťák“ není slyšet žádný obdiv. Přitom jde o jedinečnou dobu nespoutaného mládí, kdy se dospívající člověk nemusí potýkat se všedností a celá řada věcí by pro něho mohla být nová a krásná. Ještě mu nikdo nepřistřihl křídla ani vlasy, což mu samozřejmě dospělí nikdy neodpustí. Později se člověk snaží nahradit ztrátu tohoto období získáváním vzdělání, titulů, společenského uznání a hromaděním peněz. V hloubi duše si však bolestně uvědomuje, že se období dospívání už nevrátí, že je nenávratně pryč. Tuto skutečnost si velice neradi uvědomujeme.
Snad ve všech řečech je rozšířené jméno Novák a jeho odvozeniny, protože neznámý, nový člověk vždy budil pozornost a celou řadu, většinou negativních emocí. Jakmile se v malém městečku chtěl usídlit cizinec, všichni mu hned dávali najevo, že tam nepatří. Když se mu i přesto podařilo usadit, začali mu říkat „ten nový“, z čehož se odvodili Nováci, Neumani, Novotní, Newmani a Noví. A určitě i Jangové a Jungové.
V němčině zní označení cizinec, der Ausländer spíše jako nadávka, než pouhé konstatování faktu. V lidové magii byl cizinec tabuizovaná osoba, u lidojedů znamenal cizinec nebo někdo nový změnu jídelníčku, někdy se cizinci rituálně usmrcovali nebo se používali jako poslové. Hlavně, aby byli co nejrychleji pryč. Promítalo se do nich všechno zlo a nemoce a často se potupně vyháněli. Spolu s nimi mělo být podle primitivního magického myšlení vyhnáno i všechno zlo a mělo se dosáhnout všeobecného ozdravení.
Příliv mládeže v jakékoliv společnosti byl spojený s obavou o vlastní bezpečnost a o udržení původního řádu.
S magickým odsunem cizinců, kteří za všechno mohou, se setkáváme snad u všech národů. Jakmile k tomu byla příležitost, potřebovali starousedlíci vyčistit své životní prostředí.
V kinematografii se stalo téma příchodu tajemného cizince nebo setkání se skupinou cizinců vítaným námětem pro hororové filmy, které se natáčejí dodnes. Pokud má filmový tvůrce pocit, že ho opustily múzy nebo ho zrovna nic chytrého nenapadá, sáhne po hororu, ten většinou nezklame.
Všechno, co je nové se musí v našem světě dost těžce prosazovat.
V životě jsme „noví“ jako děti. Sloužíme světu dospělých a okolí nám dává najevo svou nadřazenost. Přesto, když to řeknu na rovinu, sebeučenější stařec s řadou titulů a hromadou peněz neznamená z hlediska daru života vedle normálního, zdravého dítěte vůbec nic.
Šikana je další zvláštní psychologický fenomén spojený se vztahem starších k mladším. Vrývá se hluboko do vědomí a ovlivňuje průběh dalšího života.
Dnes a denně prožívají mladí lidé pocity nespokojenosti kvůli tomu, že jsou považováni za začátečníky, učedníky, prvňáčky, outsidery nebo jsou prostě diskriminováni jen za to, že vypadají dobře a mladě. V pozadí vznikajících depresí, útěku k alkoholu, nikotinu, drogám a dalším sebezničujícím aktivitám bývá šok z poznání, že všechny vysněné životní možnosti jsou zablokované a všechny dobré pracovní posty doživotně a dědičně obsazené lidmi, kteří měli to štěstí, že tady byli dříve a že jsou starší.
Skoro každý konflikt je generační. I když se otec se synem hádají třeba o politiku nebo sport, jde především o střet dvou generací. Kdyby se do hádky přidal ještě děda, popřípadě vnuk, dalo by se říct, že konflikt dosáhl téměř historického významu.
Není to samozřejmě až takhle doslova, ale je dobré mít stále na paměti, že rozdílný věk mezi diskutujícími vždy bude hrát poměrně velkou roli. V poslední době, když se podíváme na americkou i na naši politickou scénu, můžeme (ne)klidně konstatovat, že nám nejenom scény, ale i vystupující herci zestárli a stárnou dál – a to rozhodně není dobře. Stárnout znamená zpomalovat se a jak jsem to již mnohokrát naznačil a možná i přímo řekl, tak o tom, kdo se nakonec s čímkoliv prosadí a kdo v jakémkoliv oboru vyhraje nebo něčeho dosáhne, rozhoduje rychlost. Nevěřte na geniální sílu pomalých myšlenek. Často se stalo, že než nepochybně bystrý a vzdělaný mudrc na něco zareagoval, tak už nebylo o čem diskutovat.
Mnoho dívek má pocit křivdy, když si v obchodě se značkovou kosmetikou nemůže pro nedostatek peněz koupit vystavené věci. Závistivě se dívají na starší ženy, které se už dopracovaly k tomu, že mohou nakupovat dle libosti, přestože jim to v očích přítomných dívek už není nic platné.
Není-li člověk spokojen se svým nízkým věkem, není divu, že se jeho myšlenky upínají k budoucnosti. Jenomže, když myšlenky neustále předbíhají současnost, začne tělo stárnout.
V hermetické filosofii se mládí a vysoké schopnosti, které s mládím souvisí, zobrazovaly symbolickou postavou Blázna. Hloupý Honza v pohádkách, kašpárek, šašek nebo princ, převlečený za opovrhovaného zahradníka, museli zažít mnoho ústrků a posměchu, nakonec však vždy zvítězili.
V poslední době se začaly objevovat publikace o stárnutí, jejichž společným jmenovatelem je tvrzení, že stáří nespočívá v nějakém biologickém automatismu, ale v psychice.
Stárneme, protože vidíme ostatní lidi stárnout a umíráme, protože na umírání je psychologicky naprogramovaná a nastavená celá naše společnost.
Když se můj děda ve věku skoro devadesáti let ocitl v nemocnici, na jednotce intenzivní péče, automaticky se od něho očekávalo, že umře. Jenomže on se začal zotavovat a rychle nabýval životních sil. Nakonec ho museli z nemocnice propustit, ale místo toho, aby ho vzhledem k jeho nevšední vitalitě obdivovali, tak mu všichni, včetně personálu i spolupacientů nadávali.
Od určitého věku se prostě očekává, že umřete nebo, že se z vás stane nemohoucí, uslintaný dement a běda vám, jestli tuto společenskou povinnost čestně a včas nesplníte.
Vládce čas
Zdá se, že všemu vládne rychlost, ale současně platí, že šachy života nevyhrává ten, kdo rychleji tahá figurkami , rychleji sní oběd, popřípadě rychleji vypije kafe. Rychlost sice stále hraje svou důležitou roli, ale je důležitá ve spojení se schopností odhadnout kvalitu své vlastní existence. A hlavně kvalitu toho, co dělám, jaké soutěže se účastním. Jeden příklad za všechny - když Arnold Schwarzenegger začal trénovat kulturistiku a snažil se co nejrychleji nabrat co nejvíce svalů přinesla jeho snaha neocenitelné výsledky. Pokud se dnes budete pokoušet o zdánlivě to samé, může vaše snaha znamenat jen ztrátu času a poškozené zdraví. Takže ve skutečnosti rozhoduje o vítězi kooperace zdraví, rychlosti a IQ. Pokud se špatně naprogramujete, můžete se ocitnout v situaci zápasníka, který vypadl z ringu a teď najednou neví, jak se dostat zpátky.
V legendách býval Čas nejvyšším pánem, protože veškeré věci, které v průběhu času vznikají, čas opět stravuje. Vše, co bylo vybudováno, postaveno, popřípadě stvořeno, se pomalu, ale jistě rozpadá a za nějakou dobu se i sebedůmyslnější systém doslova zhroutí do původního chaosu.
Zub času je zřejmě jediný zub, který se nikdy neopotřebuje a nikdy se nezkazí. Nevím, jestli i alegorie smrti, známá „zubatá“ má nadčasové zuby nebo třeba i umělý chrup ze zubů času. Zuby jsou prostě důležité a souvisí s odhadovaným i skutečným časem.
V antické mytologii byl Čas zobrazován buď jako nepříliš sympatický Kronos, nepříjemný stařec, který z rozmaru požírá své vlastní děti, či Saturn nebo Chronos. Na první pohled hrůzostrašná symbolika požívání svých dětí z obrazuje neustálé prolínání vzniku a zániku.
Podobná a podobně nepochopená je prastará symbolika černé matky bohyně, která na jedné straně vyvolává představu temného chaosu a smrti, současně však symbolizuje mateřství a vznik nového života. Všimněte si, že tma je pro vznik života důležitější než světlo. Vše živé se rodí z temnoty. Hodně lidí má ze tmy strach, protože ve tmě se rodí také démoni a bytosti, které náš racionální rozum nedokáže pochopit. Čas a tma souvisí se zrodem a tudíž také se sexualitou. Z temnoty se odjakživa nořili sexuální démoni, stejně jako se dnes noří z temných hlubin vesmíru mimozemšťané, aby na nás dělali odporné pokusy se sexuálním podtextem.
Čas nás neúprosně ovládá, skoro všichni nosíme na rukou jeho okovy, hodinky, podle nichž se stále řídíme. Kronos, jako bůh současnosti, byl absolutním vládcem všeho a přesto se „svého času“ proti němu postavil jeden z jeho synů, Zeus, jemuž se podařilo vysvobodit z otcova zajetí své bratry a sestry.
Společnými silami Krona porazili a stali se nesmrtelnými. Je to jedna z legend, jež nás upozorňuje na onen zakódovaný biologický „program harmonie“, který v sobě můžeme probudit, pokud porozumíme symbolům v mýtech a legendách.
Každý z nás je potenciální Zeus, jenž se může vzbouřit proti nadvládě Času.
Skoro každý, kdo si přečetl Apokalypsu sv. Jana, usoudil, že se jedná o jakousi katastrofickou předpověď budoucího konce světa. Zkusme si ale představit, že Janova vize je prostě nadčasové znázornění toho, co probíhá v každém z nás.
Sv. Jan píše o jezdcích apokalypsy, o ohni, o převržených nádobách a o jakýchsi vyvolených, kteří přežijí poslední soudný den. Jenomže, „ti, co nepřežijí“ – to jsme my všichni, normální lidé, kteří v rychlém tempu žijí, stárnou a umírají. Vyvolení mohou být pouze ti, jimž se podaří uvést do chodu již zmíněný „program harmonie“.
V mytologii různých národů mezi sebou bojují bohové a obři, hrdinové zabíjejí různá monstra, jiní sestupují do podsvětí nebo se propadají do země, jako titáni, svržení do Tartaru nebo jako celá rozkvetlá Atlantida. S nejvyšší pravděpodobností jde vždy o popis procesu, pomocí něhož se člověk může „probudit“ a zvítězit nad postupujícím chaosem ve svém těle nebo naopak zůstat jako „spící stroj“. Apokalypsa není konec světa, ale popis normální smrti.
Mýty a legendy nás zdánlivě vtahují do minulosti. Jejich nadčasové skryté poselství ale jasně říká, že nemá smysl čekat na nějakého spasitele, konec světa či Armagedon. Veškerá symbolika se týká pouze nás osobně a je použitelná kdykoliv. Naučili jsme se chápat čas lineárně. Buď je něco před námi nebo za námi. Jsou však věci nadčasové, které platí pořád.
Nepochopení řeči symbolů využívají různé sekty, které člověka, jenž neumí uvažovat iracionálně, nejdříve vystraší a potom mu slíbí věčný život. Pokud se ovšem stane jejich členem.
Například Svědkové Jehovovi přesvědčivě hlásali, že v roce 1975 bude konec světa. Těsně předtím se jim podařilo nabrat velké množství nových členů. Neomylná rada starších vypočítala očekávaný termín na den přesně. Mnoho obyčejných řadových členů tehdy prodalo svůj majetek, sbalili si kufry a od rána čekali na ulici, až si pro ně přijedou andělé s náklaďáky. Zbytek lidstva měl být smeten ohnivou smrští. Den však uplynul a nestalo se vůbec nic. Cesta do ráje se nekonala a polovina členů tehdy sektu opustila. Je zajímavé, jak silně potřebují někteří lidé před použitím protřepat.
Tělo jako odraz myšlení
Spinóza jednou řekl: „Nepřete se, co je první, jestli duch nebo tělo. Jsou to jen dvě stránky téže věci.“
Myšlenku si můžeme představit jako informaci, která může být vázána prakticky na cokoliv. Myšlenky se vyskytují všude kolem nás, proto někdy mluvíme o myšlenkových proudech. Říkáme, že podobné myšlenky se neustále vyhledávají a setkávají. Pobývání v určitém myšlenkovém proudu je doslova nakažlivé, protože k sobě začneme přitahovat všechno, co je pro tento proud typické. Včetně starostí, radostí, stáří, mladosti, nemocí a dokonce i fyzického vzhledu.
