Článek
Lékaři mají obecně naši důvěru, obracíme se na ně vždy, když nám není dobře, a často je i společensky považujeme za někoho víc. Studovali, aby mohli pomáhat, vědí spoustu věcí, o kterých my nevíme zhola nic, dokáží poradit i v oborech, na které nejsou přímo specializováni, a většinou nás uklidní, poradí nám a pomohou. Ale i oni mohou mít špatný den, být nevyspalí po náročném víkendu nebo pokračují v práci po noční službě. Pak zazní nepříjemné poznámky na adresu pacienta, utrhování se na doprovod, někdy i zvýšený hlas, když se chcete zeptat, jestli a kdy na vás přijde řada. I taková bývá realita čekáren. Někdy se to dá omluvit, protože je to výjimka, jindy ale narazíte na lékaře, který si vaše sympatie asi nezíská nikdy. Na pohotovosti v nemocnici se s takovým nevlídným jednáním můžeme setkat častěji než u praktika či specialisty, ale většinou jen mávneme rukou a nepříjemné poznámky přetrpíme. I lékař je prostě jen člověk. Pracuje ve dne, v noci, o víkendu, ve svátek a prostě pořád.
Komunikace mezi lékařem a pacientem je často přehlížena, nezdá se být tolik důležitá. Veřejnost očekává rychlou léčbu, recept na léky, poukaz na další vyšetření, termín kontroly atp. Pacient vychrlí své problémy, lékař reaguje, vypíše nutné papíry a hurá pryč a rychle další pacient na řadu.
Za poslední dva roky jsem si na vlastní kůži vyzkoušela návštěvu mnoha ordinací, oddělení, čekáren a také jsem se setkala s různým přístupem lékařů. Mám obrovské štěstí, že většina lékařů byla milá, nápomocná a vstřícná. Mám v ně důvěru, vím, že mi chtějí pomoct a i to mi pomáhá se postupně uzdravovat. Ale setkala jsem se i s několika, na které se bohužel nedá zapomenout.
Suveréni nejvyššího kalibru
Při několikatýdenní hospitalizaci přišel do pokoje lékař se slovy: „Já jsem z vedlejšího oddělení, nic o vás nevím, ale jestli něco potřebujete, tak mi to řekněte.“ A za dva dny se objevil zas: „Nechtěla vy jste domů? Tak my vás dneska propustíme.“– A za další den už mě vezla záchranka v bídném stavu zpátky do nemocnice na urgent.
Na urgentním příjmu mě i posádku sanitky přivítala lékařka od stolu: „Ta paní sem nepatří, odvezte ji na to oddělení, kde byla do včera. My tady na ni nemáme čas.“ – A opravdu si čas nenašli. Až když jsem po šesti hodinách čekání na lehátku v koutě začala ještě více krvácet a ztrácet vědomí, zjistili, že nemám napíchnutou vhodnou kanylu, že nemají dostatek krve, že asi bude nutné si mě začít všímat.
Velká nemocnice, a snad jen ta jedna, ve které jsem se na začátku mé zdravotní patálie ocitla, má velmi odlidštělý přístup. Někdo vás přijme, jiný operuje, ošetřuje a další a další přicházejí denně na vizity. Nikdo se nepředstaví, nikdo neřekne, co máte za sebou a co vás ještě čeká. Lékaři mluví mezi sebou a pacient je jen objekt jejich hovoru. A pak konečně změna, interakce mezi lékařem a pacientem začíná: „Už vás propustíme, jste týden po operaci.“ – „Ale já nevím, jak se postarat o stomii (vývod), kterou jste mi udělali.“ – „Proč za vámi ještě nebyla stomická sestra?“ – „Nevím, nikdo mi nic neřekl.“ – „Tak až přijde, tak pak hned půjdete domů. Už jste týden po operaci. Zabíráte lůžko.“
Po operaci, při které mi skutečně za minutu dvanáct zachránili život, jsem měla přijít na kontrolu do ambulance. Lékař mě začal vyšetřovat, aniž by se podíval do papírů či počítače. Ukrutně to bolelo, až mně tekly slzy. Potom teprve zjistil, že jsem po jiné operaci, než si myslel a ve finále se zeptal: „Kdo vás operoval? – Musím mu říct, jak se to dělá správně.“ Tak tohle si určitě přeje slyšet každý pacient, jak se pracuje na důvěře nemocného k léčbě a jak si ve velké nemocnici lékaři navzájem podrážejí nohy. Dodnes mi tahle věta připadá jako ze špatného filmu.
Poslední kapka pak přišla zanedlouho, když byl manžel na úplném konci života. Na onkologii už nebyl schopen sám dojet, já ležela doma po komplikované operaci a napadlo nás, že by mohla lékařka vystavit poukaz na převozní sanitku nebo aspoň poradit, jak mu sanitku zařídit. Jeho ošetřující lékařka na onkologii, po 7 letech léčby, s vědomím, že stav už nelze nijak zlepšit, s vědomím, že už několik týdnů trpí bolestmi, které nereagují na léky: „Nejste schopen přijít sám? Tak přijďte, až vám bude líp.“ Ano, bohužel i tak mluví lékař s pacientem, i když je jasné, že lépe už nebude. Ve chvíli, kdy pacient potřebuje ulevit ve svých posledních týdnech života. V momentu, kdy doufá, že lékař udělá maximum a dovede ho v nemoci k důstojnému konci.
Po této zkušenosti jsem využila možnost a změnila nemocnici. Od té doby zažívám úplné Lurdy, lékaři mě zdraví, mluví se mnou, vysvětlují situaci a plán na další léčbu, zajímají se, jak se mi daří a jak jsem schopna se pomalu vracet do běžného života. A o nich napíšu příště, to bude už mnohem hezčí čtení a také mnohem lepší vzpomínka. A proto mám stále důvěru, že lékař je člověk, který mi pomůže, když potřebuji. Takovým mohu děkovat opravdu a děkovat budu stále.
