Článek
Každý už slyšel: „Vždyť jsou to děti, nechte je být. Neberte jim dětství a neomezujte je.“ A vy nechápete, protože malé dítě někoho v tramvaji na protější sedačce kope do nohy nebo ve vlaku běhá po celém vagónu či přelézá přes opěradlo a obtěžuje už přes půl hodiny spolucestující. Většině lidí je trapné ho napomenout, cestuje přece s rodiči, kteří to všechno vidí, ale ti se mezi sebou spokojeně baví a nevěnují dítěti pozornost. Často je to také fenomén kaváren, kde mají dětský koutek. Říká se tomu volná výchova a prý to podporuje sebevědomí a přirozený rozvoj dětí. No, nevím, když se dítě nenaučí chovat k ostatním ohleduplně v raném věku, těžko pak bude měnit své zásady, a ještě hůř se bude srovnávat s autoritami, které ho v životě potkají. Trávit čas se svými dětmi je krásné i náročné zároveň. Zabavit děti na dlouhé cestě vyžaduje trpělivost a důslednost, ale nabízí příležitost, jak ukázat a vytyčit hranice, za které by ani malé dítě nemělo jít.
Později následuje: „Chudinka náš chlapeček musí letos nastoupit do školy, všichni ho litujeme. Končí mu dětství a čekají ho už jen povinnosti. Ještě že měl aspoň rok odklad.“ Nebo: „Ta učitelka je úplně blbá. Nutí děti si doma procvičovat vyjmenovaná slova a násobilku a dokonce psát domácí úkoly. Od toho je placená, aby děti všechno naučila ve škole, ne? Ale já si na ni půjdu stěžovat a pak uvidí!“ A v posledních letech přibyl ještě další precedens: „Byli jsme 14 dní v květnu na dovolené a dcera pak musela dopisovat testy a byla zkoušená na něco, na co chyběla. Dostala dvojku, představte si to. Dvojku, když na tu látku chyběla. Já to tak nenechám!“ Celá společnost nyní řeší, že se děti netěší do školy. A Vy byste se těšili, když doma slyšíte, že to tam je hrozné? Když Vaši rodiče vědí, že tam učí samé hloupé učitelky, na které je nutné si dupnout u ředitele? Děti kopírují své rodiče. Co táta s mámou řeknou, je pravda. Když se nenaučím básničku, násobilku nebo slovíčka z angličtiny, půjde máma do školy a učitelce to vytmaví. A hotovo. Škola musí děti bavit, musí se tam těšit a nesmí je nikdo přetěžovat. Je normální jezdit na dovolené i ve školním roce, protože na to máme. A není normální, abychom si s sebou vzali učení nebo to dohnali po návratu. Škola musí být zábava, od první třídy až po maturitu, jinak by se děti mohly hroutit a mít psychické problémy. Takový pohled na školu má spousta lidí, bohužel.
Škola je samozřejmá součást života. Jen číst, psát a počítat už dávno nestačí k tomu, aby člověk uspěl ve společnosti. Proto je výuka všeobecná, proto se dlouhodobě mluví o nutnosti všeobecného vzdělání. Když dětem a mládeži nevysvětlíme výhody vzdělání, zůstanou po škole v nevýhodné pozici na trhu práce. Bez výučního listu nebo maturity neseženou odpovídající práci, budou vydělávat málo, hrozí jim a jejich budoucím dětem nejen finanční problémy. Přitom trocha zodpovědnosti, kterou by děti získaly průběžně během školní docházky, by jim mohla otevřít oči, že se práce a snaha oceňuje, že otevírá dveře pracovního trhu a tudíž i uplatnění. Rodiče, kteří vzdělání podporují, kteří spolupracují se školou a chápou, že škola a zábava se nemohou zaměňovat, jsou ti nejlepší učitelé.
Debaty o domácích úkolech jsou samostatná kapitola. Proč je zakazovat? Proč by se neměly zadávat? Proč si rodiče myslí, že je tím škola pověřuje? Domácí úkol by měly zvládnout děti samy. Rodič jen dohlédne na to, že dítě pochopilo zadání, že splnilo to, co mělo. Pokud rodič sedí s dítětem hodiny u stolu a nenechá ho svou povinnost zvládnout samostatně, vlastně mu škodí. Líbilo by se Vám, kdyby se někdo posadil na židli vedle a trávil čas pozorováním Vaší práce? Dopřejte dětem samostatnost a dejte jim svou důvěru. I malé děti to ocení.
Příliš opečovávané děti a později mladí lidé projdou životem jako za sklem. Rodiče umetou cestu, povinnosti doma většinou žádné nehrozí, výchova neomezuje a současný školský systém se bojí stížností. Ředitelé škol raději ustoupí požadavkům, než aby se postavili za své učitele. Žáci a jejich rodiče se stali klienty vzdělávání, kterým dennodenně vyhovíme a cokoliv omluvíme. Poradny často vystavují posudky, že je dítě citlivé a nároky smějí být jen na základní úrovni. Výchovné poradenství se přeměnilo na sběrnu lejster, která pod nejrůznějšími názvy rozdělují žáky na ty, kteří se mají naučit běžné učivo a na ty, kterým se laťka vzdělání snižuje níž a níž. Jak pak může učitel rozlišit děti a žáky, kteří jsou opravdu nemocní a psychické problémy mají odůvodněné, od těch, kteří díky výmluvám a výřečnosti rodičů získají podobné posudky? Někdy se v jedné třídě sejde tolik žáků s posudkem o úpravě přístupu ke vzdělání, že by učitel potřeboval nadpřirozené vlastnosti, aby každému vytvořil specifické podmínky. A je vůbec správné, že se jeden žák má naučit látku celou a jiný jen její základ? Nebude mu to jednou chybět?
Doba hájení ale maturitou nebo výučním listem náhle skončí. V životě, v práci a ve společnosti dospělých vůbec pak najednou mládež zjistí, že už na ně nikdo přehnané ohledy brát nebude. Nejsou připraveni na povinnosti, které se od nich očekávají, mají problém přijmout autoritu nadřízených a jsou přesvědčeni, že všechno a všichni jsou najednou proti nim. Takoví lidé pak složitě hledají zaměstnání, často mění místa a nezřídka končí na úřadu práce. Někteří tam dokonce jdou rovnou, protože přece nejsou ochotni dojíždět, pracovat na směny nebo vstávat na šestou ráno.
Firmy mají pak obavy zaměstnávat absolventy, kteří se nestydí si říci o slušné peníze, ale často upřednostňují svůj volný čas a zábavu před snahou se zapracovat a naučit něco nové. Zkušenost ze školy, že vlastně nemusím dělat nic navíc a zodpovědnost za můj neúspěch nesou ostatní, se stává jejich životním krédem. Představte si, že si necháte dělat účetnictví od někoho, komu je jedno, jak to dopadne při kontrole finančního úřadu, že si necháte opravit auto a automechanik prostě něco vymění a nebude řešit, že chyba byla ještě i jinde, nebo svěříte děti škole, kde mladý začínající učitel podle vlastní zkušenosti z mládí nechá žáky, aby se při hodinách hlavně bavili, a Vy pak doma zjistíte, že násobilku nebo vyjmenovaná slova vůbec neumí, nebo že na střední škole před maturitou žáci nepsali žádný sloh, protože pan učitel nechtěl mít práci s opravou?
Naštěstí tohle rozhodně není nastavení mysli všech mladých lidí v generaci Z. Nemohu a ani si nechci plošně stěžovat na mládež proto, že už jsem sama starší. Nezávidím jim, že začínají svůj dospělý život v téhle době. Jen si myslím, že když si jejich rodiče (a vlastně i tak trochu moji vrstevníci) nedělali vrásky a starosti s výchovou, čeká je teď výhled, s kterým třeba nepočítali. Občas se zamýšlím, jaké vztahy mezi generacemi asi panují v těchto rodinách, když dnes již skoro dospělé děti očekávají od svého okolí jen chválu a zábavu? Budou jednou ochotné a schopné se vcítit do role trpělivých rodičů svých potomků? Odepřít si svou vlastní zábavu a podřídit se potřebám malých dětí? Budou zároveň ohleduplně pečovat o své stárnoucí rodiče a vrátí jim roky starostlivosti i s úroky? Budou s nimi jejich děti a vnoučata trávit volný čas, tedy komoditu, která je pro ně osobně tak důležitá?
Mé děti jsou také z generace Z. V dětství zažily pochvaly ale i výtky, které je směřovaly k realitě života. Snažili jsme se jim nabídnout dostatek zábavy, ale i pocit zodpovědnosti. Povinnosti ve škole i doma mají být součástí běžného bytí. Úcta k ostatním lidem je normální a pokora není jen slovo ze slovníku. Čas nám jednou ukáže, která cesta byla správná nebo alespoň lepší. Až naši mladí budou jednou rozhodovat na radnicích, řešit dopravní přestupky nebo léčit nemoci našeho stáří. A hlavně až potom v důchodu zjistíme, jestli máme rodinu, která nás nenechá ve štychu a jestli se všichni na sebe budeme těšit. Pak už snad nikdo nebude řešit, jaká generace jsme. Pouze to, jací jsme lidé. Snad to zvládneme na jedničku.
