Článek
Předávání Českých lvů sledujeme doma každoročně a společně. Tipujeme vítěze, hodnotíme nominované a vždy si ten večer užijeme. Minulý týden bylo sledování velmi osobní. Přála jsem ocenění úplně všem, protože se letošní filmy prostě povedly. Přesto jsem ve skrytu duše tiše doufala. V nominacích byl film, který byl natočen vlastně o nás.
Je to akorát rok, co jsme se zůstali bez manžela, bez táty našich dětí a jeho první polovinu jsem se pokusila popsat v článku:
Film Rok vdovy neměl ani náhodou tolik mediální podpory jako Amerikánka nebo Vlny a mě navíc zastihl v době, když jsem nevěděla, jestli mám sílu ho vůbec vidět. Nakonec jsem to překonala a udělala jsem moc dobře. V sále jsme seděly ale jen dvě. Dvě ženy. Obě přibližně stejně staré. Moc mladé na to, abychom se tímto tématem dobrovolně vůbec zabývaly, ale přesně tak staré, abychom si prožily příběh na plátně jako svůj vlastní. Doufám, že tu druhou paní stejný osud nepotkal.
Je škoda, že se média soustředila na tento film málo. Zapadl mezi premiéry těch ostatních a v kinech se tedy promítal kvůli nízkému zájmu pouze krátce. Přitom jeho význam by určitě měl mít větší dosah a hlavní hrdinka by se měla představit širší veřejnosti. Snad se to ziskem Českého lva ještě změní.
Pavla Beretová je pro mě od tohoto filmu „PANÍ HEREČKA“. Hluboce se klaním jejímu umění, cenu za nejlepší herečku v hlavní roli si zaslouží oprávněně a je dobře, že ji v letošní konkurenci získala právě ona. Celý film je vůbec velmi dobře natočen, protože dává prostor pocitům a zamyšlení, nikam nespěchá. Scénář je ryze pravdivý. Místy ale malinko stručnější než realita, asi aby se diváci neobávali toho, co je jednou potká, až se střetnou s bolestí a zármutkem v rodině, které mohou tak ostře dopadnout na málo chápavé okolí. Slzy není nutné skrývat, v kině je tma.
Rok vdovy je skutečný, ale nakonec přívětivý průvodce těžkou situací, zrcadlo našeho života a okénko naděje, že to zvládneme.
Takže Vy, kteří jste si na předávání lvů lámali hlavu, za co že byla tahle cena udělena, chtějte rozhodně film vidět. Stojí to za to. Scénář, kamera, zvuk a hlavně Pavla Beretová stojí za to.
P.S. A chtěla bych ještě poděkovat všem, kteří pracují s pozůstalými a vědí, jak se v tuto chvíli empaticky chovat. Oceníme to. Možná ne hned, ale všechny tyto okamžiky, které vy zažíváte v práci běžně, jsou pro nás jedinečné. Přemýšlíme o nich stále dokola, jsou součástí naší cesty zlomeného srdce. Pomáhají nám se postavit zpátky na vlastní nohy. Děkuji.
