Článek
Školství je téma, ke kterému se vyjadřuje skoro každý, a všichni vědí, jak to má být správně. Vždyť do školy jsme chodili dlouhé roky a naše děti tam už také strávily nějaký ten čas. Zážitky z těchto institucí a vyprávění rodičů a učitelů formují naše názory jasně a vlastně se opakuje po celých 30 let totéž. Počet porevolučních ministrů školství se skoro rovná počtu roků a na postu ministra to často vypadalo jako na orloji. Proč není skoro žádná vláda schopná najít vhodného a důvěryhodného kandidáta? Protože v boji o koryta si politické strany moc nelámou hlavu s tím, co bude za pět či za deset let, jediné co se počítá je aktuální moc a obsazená pozice ve vládě. Nastupující zkostnatělí ministři hledají stále nové cesty, ale zatím nikam nedošli a změny jsou často jen k horšímu. Jediný kladný bod byla digitalizace přijímacích zkoušek, která ale proběhla jen díky obětavosti bývalého ředitele Cermatu a opozice ji okamžitě pohaněla, protože jim se za 8 let nepovedlo vůbec nic. Známé pořekadlo říká, že ryba smrdí od hlavy. Z toho vyplývá, že když nefunguje strategie řízení na nejvyšších místech, nebude systém ideálně fungovat nejspíš ani níže.
Autonomie jednotlivých škol je u nás veliká. Každá, i malá obec má svou základku. Mnoho středních škol, které zřizují kraje, má do 20 tříd. A každá ze škol má svého ředitele a skoro každý ředitel je vybírán z těch, kteří tam dosud dlouhé roky vyučovali. Jsou to tedy bývalí učitelé, odborníci na kombinaci dvou předmětů, kteří prošli konkurzem a kurzem pro vedoucí pracovníky a rozhodují najednou o věcech, kterým minimálně zpočátku ne zcela rozumí. Pokud by tedy došlo na slučování malých škol, o jejichž vedení by se staral někdo kvalifikovaný a zkušený, určitě to může přinést prospěch a úspory. Po dlouhé době se konečně objevil názor, který dává smysl.
Dobrých ředitelů je jako šafránu, ale naštěstí existují a tak mají některé školy veliké štěstí. Funguje strategie vzdělávacího programu, nabízí se komunikace mezi školou a rodiči a také se buduje atmosféra v pedagogickém sboru. Správný ředitel pohlíží na svou funkci jako na službu, která má několik poloh. Takoví ředitelé by měli být veřejně oslavováni a dostávat metály. Pro takové ředitele učitelé určitě rádi pracují i nad rámec svých povinností a rodiče se snaží dostat do této školy své děti. Nejspíš takovou zkušenost máte i ve svém okolí, jsou školy vyloženě vyhlášené a pak ty méně …
Bohužel většina škol běží samospádem. Učitelé se snaží, jak nejlépe umí, ale nikdo je nesleduje a nevede, každý si jede podle svého a vedení ani neřeší, jestli má výuka úroveň a smysl. Kritérium pro výběr učitele je hlavně kvalifikace a aprobovanost (tedy papíry, které mohou být i přes 30 let staré), a to, jestli je učitel ve třídě připraven na výuku, jestli je atmosféra k žákům přívětivá a přínosná a někde bohužel i to, zda učitel dorazil do třídy včas (nebo jestli vůbec) hraje až druhořadou roli. Inspekce se jednou za 5 let ve škole zabývá pouze papíry a kontroluje zápisy. Do výuky přijde jen namátkově, někdy s nosem nahoru a místo debaty s učitelem po hodině jen vzkáže, že tam chybělo to nebo to. Rada, podpora nebo empatie zůstanou skryté. Tedy ani zde se učitel nějaké vhodné konfrontace nedočká.
Velký zájem vedení škol se naopak soustředí na mimoškolní aktivity, získávání peněz z grantů a dalších státních a evropských programů, nezbytné a věčné papírování a mnohde i na sebeprezentaci na veřejnosti a u zřizovatele. Přitom personální management, to úplně nejdůležitější, je ve školách popelkou. Školství a vzdělávání je hlavně o komunikaci, o vztazích, atmosféře a předávání know how. Když ředitel nevěnuje pozornost správnému výběru učitelů, jejich podpoře a komunikaci s nimi, je jasné, že jako šéf nefunguje správně. Ale nemůžeme se tomu až tolik divit, protože k této funkci ani on sám nedostal dostatečné vzdělání, nestudoval personalistiku, management a další potřebné obory.
Bohužel se občas najde i taková škola, kde se vedení podaří zcela rozklížit vzájemné vztahy a neřeší problémy. Většinově ženský kolektiv je k tomu navíc náchylný. Šikana (nebo bossing) ve školství byla, je a bude. Lži, závist a nepřejícnost mohou způsobit naprostý rozkol pedagogického sboru. Veřejně jsou známé i situace, kde učitel/ka funguje podle hesla „škodím, protože můžu“ a škola dělá mrtvého brouka. Rodiče a žáci se pak stávají rukojmími, protože se snaží vybalancovat problémy tak, aby se po nich nikdo nevozil. Ve větších městech na ZŠ a na středních školách obecně totiž není snadné školu změnit, nejsou místa. Proto je opatrnost na místě a málokdo si dovolí problém rozmáznout, když tam jejich dítě bude ještě pár let chodit.
Pár příkladů z praxe a nejbližšího okolí:
Učitelka na aktivu v první třídě položí rodičům otázku a pak na ně křičí, že mají ručičku, a mají se přihlásit – je jasné, že už toho má chudák dost a potřebovala by pauzu. To ředitelka nevidí, že je její zaměstnanec úplně psychicky vyčerpaný? Děti ve druhé třídě dostávají důsledně černé puntíky za zapomenuté pomůcky, za aktivitu a úspěchy ale žádné kladné ohodnocení nepřichází. Pomocí trestů se kladný vztah ke škole získává opravdu těžko. Žáci se na hodinách bojí, protože každé zaváhání skončí výsměchem nebo urážkou od učitelky, není to špatně? Když si rodiče stěžují, že učitelka na SŠ nechodí do hodin, pouze jen elektronicky zapisuje, žádají nápravu a nic se nestane, je to špatně. Když dává vedení neplacené úkoly stále jen jednomu učiteli, protože ti ostatní by to prý neudělali tak hezky, je to špatně. Když má někdo v rozvrhu stále nové odborné předměty, nemůže tedy využít žádné přípravy a tráví tím desítky hodin po večerech a víkendech, zatímco kolegyně učí už 15 let to samé, je to špatně. Když někdo není schopen běžného papírování (a ještě se chlubí, že pracuje jen do výše svého platu) a ředitel pak chce, aby to za něj dělal jiný učitel, je to špatně. Když dostanou na odměnách všichni stejně, nehledě na to, kolik práce navíc pro školu udělali, je to zase špatně. V takové škole se špatně vyučuje, učitelé odtud odcházejí nebo rezignují na cokoliv smysluplného a spokojeni zůstávají jen ti, kteří tento způsob chování akceptují. V takové škole se i špatně učí, žáci se tu necítí příjemně a nechodí sem rádi. Taková škola si zaslouží změnu vedení.
Být ředitelem obnáší velikou zodpovědnost, znamená to obsáhnout celou škálu různých činností, být schopen rozlišovat priority a ze dne na den se stát odborníkem na ekonomiku, personalistiku, právo, správu budovy, stravování atd. Ne každý je toho schopen. Mnozí ale o tyto posty usilují, protože platy běžných učitelů nedosahují průměru vysokoškolsky vzdělaných, tak se tomu ani nemůžeme divit.
To nejdůležitější pro žáky je ale získání dobrých učitelů, jejich podpora a další vzdělávání. Dobrá škola existuje, jen když je v ní zapálený učitel. A ten potřebuje správné vedení, aby mohl dělat svou práci tak, jak nejlépe to jde.
Ředitelé škol mají v rukách budoucnost našich dětí, přejme si, aby mezi nimi bylo co nejvíce slušných a schopných lidí, kteří si uvědomují váhu své pozice, kteří to nedělají pouze pro svůj finanční prospěch a kteří se budou kromě dotací na opravu budov zajímat i o své učitele a žáky.
Budoucnost našich dětí může totiž skončit i na neschopnosti ředitelů škol.
