Článek
Medicína dělá úžasné pokroky a mnoho nemocí, na které se dříve umíralo, je možné úspěšně léčit. Věda je něco, na co se pacienti často upínají, když se dozví nepříjemnou diagnózu. Přesto ani ona není všemocná. Pak by měl lékař umět s pacientem mluvit tak, aby ho podpořil a zároveň připravil na zbytek jeho životní cesty.
Téma nemocí se s přibývajícím věkem vkrádá do slovníku většiny z nás. Že nemoci přicházejí ve stáří je jaksi samozřejmé a pokud je někdo ve vyšším věku fit a zdráv, často je obdivován, jak je aktivní, co všechno zvládne, a ptáme se, díky jakému receptu toho dosáhl. Někdy ale zasáhne těžká nemoc. Vážné diagnózy si vyslechnou někteří i dříve, než v seniorském věku, ve fázi života, kdy to běžné není. Ať ale senior nebo mladší člověk, každý se při stanovení závažné diagnózy vyděsí. Strašák, který může znamenat konec života, hrůzu z konečna, bolesti, ztráty všeho a všech.
To je situace, která by měla být dopředu vhodně připravena a promyšlena, rozhovor by měl být empatický ale věcný, pacient by měl vědět, jaké má ještě vyhlídky. Těžko si někdo může přát se takového hovoru účastnit. Bohužel se ale každý z nás jednou do podobné situace může dostat. Ať jako lékař, nebo jako nemocný pacient nebo jako blízký člověk nemocného.
Kdo v loňském roce sledoval seriál Smysl pro tumor, mohl nácvik takového dialogu vidět v rámci výuky na lékařské fakultě. Situace byla podána vtipně, student se snažil používat naučené fráze a tvářit empaticky, zatímco ho ale mnohem více zajímal výstřih spolužačky a myšlenkami byl zcela jinde. Jestli se takové průpravy ale dostalo všem budoucím lékařům, je otázkou. Podle toho, jaké zkušenosti z ordinací a čekáren mají někteří pacienti s oznámením fatální diagnózy, si ne všichni lékaři uvědomují, že jejich běžný pracovní den je zároveň naprostým zlomem v životech těch, kteří sedí na protější židli. Že každé slovo, které bude řečeno, se vryje do paměti a určí směr a způsob přijetí diagnózy.
Děkuji tímto všem lékařům a sestrám, kteří se na tyto hovory připravují, kteří jsou schopni mluvit s rozmyslem, pojmenují věci tak, jaké jsou a zároveň ale uklidňují, protože klid, smíření a přijetí nemoci jsou pro pacienta velmi důležité. Tyto chvíle jsou zásadní, pomáhá, když na ně není člověk sám, když s sebou může mít někoho blízkého a když jeho okolí ví, co je na společné cestě bude čekat.
Bohužel ale praxe bývá i jiná. Lékař má málo času, za dveřmi už čekají další, neustále zvoní telefon, tento typ rozhovoru není příjemný, tak to prostě na pacienta vychrlí. Diagnóza není dobrá, vyzvedněte si léky v lékárně, počkejte si na chodbě na zprávu, přijďte na kontrolu a pak se uvidí. Pacient se vypotácí z ordinace, sedí (nebo stojí) v plné čekárně, nedochází mu, co se zrovna dozvěděl, potřeboval by se zeptat, neví ale vlastně moc na co, nechat si to vysvětlit, neví a čeká na zprávu. Hučí mu v uších, myšlenky přeskakují jedna přes druhou. Snaží se najít klid, ale třese se, ruce neposlouchají, zapnout zip na bundě je problém, je mu zima. Vychází sestra s papírem a rychle mizí zpátky ve dveřích. Pacient začíná doufat, že tam najde nějakou pozitivní informaci. Čte rychle, čte znovu pomalu, ale nerozumí tomu. Spousta latinských termínů, názvů, zkratek. Pak mu pípne smska s receptem do lékárny. Vyzvedne léky a míří domů. Bojí se. Bojí se, jak to má doma říct, jak vysvětlit, že to už nebude dobré. Sám by potřeboval pomoci se slovy, jak situaci popsat. Ale jak na to, když ani on sám v ordinaci tuto podporu nedostal? Takový pacient se cítí hozen přes palubu. Celá jeho rodina se cítí zmatená.
K lékařům naše společnost vzhlíží, často je za jejich práci odměňujeme tu nějakou bonboniérou jindy lahvinkou. Jsou to lidé, kteří nám pomáhají v kritických okamžicích, vážíme si jich. Někdy se ale nemůžu ubránit pocitu, že by měli kromě atestací v oboru skládat povinně i zkoušky z komunikace s pacienty.
Na onkologii se špatné zprávy objevují často, je to oddělení, kde bychom očekávali, že se pacientu dostane kromě péče o zdraví i psychická podpora. Kde jinde, proboha? A přesto tomu tak vůbec nemusí být. Ve většině nemocnic fungují psychologové, kteří by měli být připraveni podporovat pacienty v náročné léčbě. Stejně tak existují paliativní týmy, které pomáhají v posledních fázích nemoci mírnit bolesti a příznaky. Když si lékař hned na začátku udělá na pacienta čas, může mu vysvětlit, že je nemoc sice vážná, že vyléčení není možné, ale že cesta poslední částí života nebude jen děsivým utrpením. Existuje ještě čas na to, aby si každý urovnal důležité věci, myšlenky, setkal se s přáteli a hlavně strávil poslední chvíle s rodinou. A nemocnice mu při tom bude poskytovat maximální podporu. I nepříjemné zprávy se dají zvládnout, když jsou podány vhodně. Přijmout vlastní konec nebo konec blízkého je důležité. Život, i když skončí dřív, než je obvyklé, může být relativně naplněný a blízcí se mohou smířit s jeho odchodem.
Když si ale lékař dostatečný čas neudělá, když se pacient důležité informace nedozví, přichází mentální chaos. Jedna kontrola za druhou, plané naděje na uzdravení, strach. Paliativní tým se o Vás vůbec nedozví, jeho pomoc a možnost podpory domácí hospicové péče zůstane nevyužita. Myšlenky nejbližších se pak upínají k nepřicházejícímu zlepšení stavu, místo aby se všichni snažili najít klid a smíření se situací.
Jestli je to i Váš případ, nenechte to jen tak. Tohle je moment, kdy je míč na straně rodiny. Pokud najdete sílu a odvahu, ptejte se, mluvte s lékařem. Chtějte kontakt na jiného, pokud nejste spokojeni. Komunikace je v takových chvílích stejně důležitá jako medikace. Paliativa není strašák, je to veliká pomoc. Čas se krátí. Když to nestihnete, stejně tak jako málem já, zůstane vám v srdci pocit zmaru a nepochopení.
Odcházení blízkých je těžké, ale umožní nám poděkovat za hezké chvíle, které jsme společně prožili.
