Článek
Dožít svůj život doma, v prostředí, které je Vám milé a příjemné, s lidmi, kteří jsou Vám nejblíže, je úžasná věc. Reaguji na článek, protože mám čerstvou osobní zkušenost s odcházením manžela.
Přál si zůstat doma co nejdéle to bude možné. Přál si strávit maximum času s dětmi. Bohužel jeho zdravotní stav nakonec rozhodl jinak. Po dvou týdnech v nemocnici jsme však získali ještě dva dny v hospici. V prostředí, které není domov, které ale umožňuje celodenní kontakt.
Chápu, že se rodina snaží zůstat pohromadě až do konce. Cítím, že nechat nejbližšího člověka samotného v posledních chvílích, není správné. Odchod v našem případě byl tichý a klidný. Proto asi nemám z toho okamžiku trauma a vzpomínám na něj sice se slzou v oku, ale s nadějí. A myslím na něj velmi často.
Zkusme nesoudit ostatní. Nikdo nevíme, jaký ten odchod nakonec bude. Zkusme přát lidem, aby pro ně jejich rozhodnutí bylo přijatelné. Aby měli čas se rozloučit, říci si vše důležité a mohli se držet za ruku. Když s dětmi nemoc prožíváte, mluvíte s nimi o ní, můžete je možná i dostatečně připravit na to, co přijde. A pokud nemocný trpí, samy pochopí, že takový život je velmi, velmi těžký. Když se rodina rozhodne prožít vše pohromadě, určitě to má smysl.
Jednou nás to čeká všechny. Doufejme, že v poslední hodince nebudeme sami. Doufejme, že naše úplně poslední přání budeme moci sdílet s rodinou. Doufejme, že nepřijde moc brzy.
