Článek
Lidé přicházejí na svět zahrnuti láskou, prožívají svou životní pouť uprostřed rodiny a přátel a nakonec, většinou v pokročilém věku, odcházejí na onen svět. V mládí, ve středním věku i ve zralém období života je důležitá láska, důvěra, podpora našeho okolí, a to nejen rodiny a přátel, ale i všech, kteří nás obklopují. Vlastně celý život bychom měli mít možnost sdílet čas s nejbližšími a oni s námi. Nakonec bude totiž každému jedno, jestli měl vilu, drahé auto nebo peníze v bance, pokud bude v posledních chvílích života sám a opuštěný.
Odcházení každé lidské bytosti je těžké, o tom není pochyb. Obzvlášť, když odchází člověk ve středním věku. Měl by být plný sil, měl by tu být pro svou rodinu, pro své děti, měl by si ještě stačit užít spoustu věcí. A najednou je vše jinak. Vážná nemoc si nevybírá jen slabé kusy, dokáže zaútočit i tam, kde to nikdo nečeká. Někdy nabídne pár let, někdy zbyde jen několik měsíců, abychom si utřídili sami v hlavě a s nejbližšími to nejdůležitější. Abychom neodešli bez rozloučení, bez poděkování a bez vyjasnění případných svárů a neshod.
Podle statistik umírá většina lidí v nemocnici. Lékaři se snaží pacientovi prodloužit život, zmírnit bolest, udržovat životní funkce. Ale nemoc má náskok, umí skrývat své plány, nevíme, kde se nově ukáže a s čím se vytasí. Tělo reaguje se zpožděním a lékaři se snaží, co mohou. Ale občas prostě nic nefunguje. Když už je jasné, že se konec blíží, není pobyt v nemocnici nezbytný. Každodenní budíček v půl šesté ráno, měření teploty a tlaku a podávání mnoha léků žádné bonusy nepřináší, stejně jako nekonečné dotazy na nesnězené jídlo. Tělo skoro nic nepřijímá, zpomaluje a chystá se k odpočinku. Vyléčení ani zlepšení už nepřijde. A to je přesně moment, kdy může mít pacient štěstí v neštěstí. Přesun do hospicové péče představuje důstojnou možnost, jak dožít poslední dny nebo týdny. Důstojnou pro pacienta a podporující pro rodinu a nejbližší přátele.
Bohužel píši toto zamyšlení z vlastní zkušenosti, ale naštěstí s vědomím, že hospic nám naše poslední chvíle usnadnil. „Hospic sv. Lazara je v celém Plzeňském kraji jediný, který nabízí lůžkovou péči“, tolik sdělení na webu a v různých médiích. Nabízí ale mnohem více. A nabízí to nejen svým klientům, ale také jejich rodinám.
Převoz nemocného z nemocnice do hospice bych mohla přirovnat k přesunu z rušné křižovatky do poklidné čtvrti. Přijetí proběhlo ihned po příjezdu sanitky, v kanceláři jsem vyřídila administrativu a dostala vysvětlení všeho důležitého. K tomu i brožurku pro rodinu, jak probíhá péče a jak pomoci nemocnému v posledních dnech. Manžela mezitím umístili do pokoje a připojili na léky i podporu dýchání. Atmosféra důvěry a klidu je všudypřítomná. Čas si pro nás udělali lékaři i sestry, trpělivě vysvětlovali, odpovídali a uklidňovali. A oproti nemocnici stíhali kontrolovat stav nemocného každou chvíli.
Prostorné pokoje s možností přenocování pro partnera nabízejí poslední příležitost strávit společně čas, který ještě zbývá. Většina z nás se smrti bojí. Nevíme, kdy přijde, zda budeme zvládat emoce, jak budeme potom vůbec dál žít. I já jsem se bála. Moc, to mi věřte. Nevěděla jsem, jestli mám sílu společně prožít okamžik odchodu blízkého člověka. Ale teď vím, že to bylo dobré rozhodnutí. S pokorou vůči životu, s láskou k odcházejícímu. Smrt jednou nastane, najde si každého z nás. A je jen na nás, abychom našli odvahu, nenechat nikoho v poslední chvíli samotného, když tuhle možnost dostaneme. Dát mu čas se rozloučit a klid na cestu navždy.
A pak to přijde, ten okamžik, kterého se bojíte, který si vůbec nepřejete. Poslední nádech a pak už žádný další. Duše je pryč.
V tuhle chvíli Vás sice nejbližší opustil, ale nejste na to sami. Hospic tu zůstává pro Vás, pro rodinu. Nabízí první útěchu, povzbuzení i psychologickou podporu. Děkuji tímto všem, kteří nám zde pomáhali polohovat a mírnit bolest, kteří nám byli oporou a kteří si na nás vzpomněli i po pár měsících milým dopisem.
Až se jednou dostanete do složité situace, že se nebudete moct postarat o své blízké doma, přála bych Vám, abyste také měli možnost využít služeb hospice. Je to místo nepochybně smutné, ale vzpomínat na něj budete s láskou a důvěrou.
