Článek
Doktor je jen obyčejný člověk. Přesto se naše emoce a sympatie, co se této profese týká, velmi liší. Chodíme k nim, když nám něco chybí, necítíme se dobře a potřebujeme jejich pomoc. Sdílíme s nimi naše strasti a bolesti, znají naše tajemství, ale nechávají si je pro sebe. Někdy o nás vědí víc, než naši nejlepší přátelé. Máme k nim zkrátka důvěru. Jestliže hledáte pomoc u lékaře, měli byste mu věřit. Je to nejen jeho práce, ale jak se mezi lidmi s oblibou traduje, je to i poslání.
Jsou rodiny, kde je lékařů několik. Profese se dědí, někdy je spojuje i stejný obor. Děti se ani nerozmýšlejí nad jiným zaměstnáním, nejspíš vidí, že tahle práce má smysl. Tady se o strachu a nedůvěře určitě bavit nemusíme. Ale pak jsou naopak rodiny, kde se před každou návštěvou ordinace bojí, stoupá jim tlak, buší srdce, děti se uplácejí sladkostmi a dárečky, aby tam vůbec byly ochotné jít, a ti nejvynalézavější se i navzájem straší historkami o zlomených jehlách při odběru a vytrhaných zubech místo plomb. Zde se malé děti těžko vymaní ze zaběhlých kolejí. Vyrůstá tak další a další vystrašená generace. Chápu, že se někdo bojí pavouků nebo myší, jiný hadů nebo velkých psů. Ale bát se člověka, který nám pomáhá?
Nebát se doktora je stejné, jako nebát se paní učitelky na základní škole nebo prodavače v supermarketu. Jsou to pracující lidé, my je potřebujeme, a proto za nimi chodíme. Rodiče, kteří s dětmi od malička mluví a vysvětlují jim, kam půjdou a co je tam čeká, dokáží sami zůstat v ordinaci v klidu. To je první předpoklad, aby potomek nejančil už v čekárně. Když v ordinaci křičí dítě pokaždé už od dveří, když bojuje se sestřičkou kvůli vyhrnutí rukávu a měření teploty, pak i sympatický a vlídný lékař může jednou ztratit trpělivost a zvýšit hlas. A oprávněně.
S dětmi se má mluvit na rovinu, přiznat, že to možná bude nepříjemné, může to i bolet, ale za chvilku to bude zase lepší. Neměli bychom jim lhát, že injekce tentokrát nezabolí. Děti věří rodičům všechno a chybně si zapamatují, že jim lékař činí příkoří. Měli bychom jim důvěru v lékaře vštěpovat hned od malička. Vždyť i ony samy si na doktory hrají, na ordinaci pro své plyšáky, poslouchají je, měří jim teplotu a předepisují jim léky. Je vhodné si s nimi doma nacvičovat i kontrolu zoubků dřív, než přijdou poprvé k zubaři.
Je jen na nás, jak děti vychováme, jak je povedeme k péči o ně samé a jak je tím připravíme na život. Děti jsou naše budoucnost, jsou to nejdůležitější, co máme a to jediné smysluplné, co po nás zůstane. V televizi každou chvíli vidíme upoutávky na nejrůznější preventivní programy. Zdravotnictví nabízí spoustu možností, jak o sebe pečovat a hlídat se. Nemoc může přijít kdykoliv, může se dlouho skrývat a projevit až příliš pozdě na léčbu. Kdo se bojí a ordinacím se vyhýbá, často neví, na co má nárok a jak na tom vůbec je. Prevence je úžasná možnost, kterou naši předkové ještě před pár desítkami let neměli. Včasná léčba může prodlužit život i u těch nejagresivnějších diagnóz. Když to nevyužijeme, nemůžeme se pak na nikoho jiného zlobit, jen sami na sebe.
Najděme tedy odvahu a důvěřujme našim lékařům. Nechme se jimi vést a poslouchejme jejich rady. A hlavně, berme je jako normální lidi, kteří nám opravdu pomáhají.
