Článek
Byl to můj první výlet za železnou oponu v životě a dalo se předpokládat, že zůstane jediný. Na velkorysost „soudruhů“ se nedalo spoléhat dvakrát. Bylo mi něco přes dvacet a před sebou jsem měla poslední rok vysoké školy.
Díky sovětské „Perestrojce“ za vlády Michaila Gorbačova nebyly v posledních dvou letech před sametovou revolucí soukromé cesty na Západ nemožné, ovšem o žádné běžné turistice se rozhodně mluvit nedalo.
Získání patřičných povolení od zaměstnavatele, respektive jeho odborového orgánu, kádrového oddělení, národního výboru z místa bydliště, výjezdní cestovní doložky a v neposlední řadě nákup valut, to vše bylo součástí velkého životního dobrodružství. V každém okamžiku se mohly cestovní plány zhatit. Stačil by k tomu jeden závistivý soused nebo kolega a bylo po legraci. Vyřízení cestovního víza už pak byla hračka a třešnička na dortu.
Být studentem nebylo o mnoho jednodušší, protože odborovou organizaci ROH zaměstnavatele nahradil školní výbor SSM (Svaz socialistické mládeže), a tuším, že i vysokoškolská rada KSČ k tomu měla co říct. Zkrátka a dobře, vyřizování papírování, všech povolení a razítek mi zabralo zhruba šest měsíců.
Tolik jenom jako připomenutí, že z pohledu dnešního cestování šlo o zdlouhavý a nervy drásající proces, jehož zdárné absolvování znamenalo nejenom velkou výhru nad socialistickým systémem, ale i pocit nepopsatelné úlevy a radosti.
Hodně jsem zariskovala, když jsem neposlechla rodiče a koupila si přímý let s ČSA z Prahy do New Yorku na 21. srpna 1989, den výročí vpádu sovětských vojsk. Dalo se to totiž považovat za provokaci a sen mohl klidně skončit hned na letišti. Ano, představte si, takhle jsme byli zvyklí za socialismu uvažovat.
Studovala jsem na vysoké škole angličtinu a oficiální důvod mé soukromé cesty byl tedy nasnadě. Chtěla jsem se prostě zdokonalit v jazyce. Pravý důvod ale byl ten, že jsem dostala příležitost, která se už nikdy v životě nemusela opakovat, a byla jsem pro ni ochotna udělat téměř cokoli. Tedy cokoli, co se nepříčilo mému přesvědčení, aby bylo jasno.
Jenom letenka stála zhruba půlroční plat a v peněžence jsem si vezla 500 západoněmeckých marek, protože k dolarům bylo těžké se dostat. Na výlet tak padlo rodinné auto a všechny úspory.
Přes pár kamarádů, zahraničních studentů v Praze, jsem měla zajištěné ubytování ve Washingtonu D.C., ale všechno ostatní bylo velké dobrodružství do neznáma. Včetně prvního dálkového letu přes oceán.
Se sluchátky walkmana v uších a několika kazetami písniček jsem lehce zvládla i extra turbuletní let hrozivou bouřkou a neplánované mezipřistání na Newfoundlandu. Bylo mi to jedno, protože sny by mi nedokázalo pokazit vůbec nic. Také jsem netušila, jak má hladký let vypadat a trocha drncání mi připadala jako samozřejmá součást létání. Hlavně abych už byla v New Yorku, který jsem znala jen z knížek a pár dabovaných filmů, které byly vpuštěny socialistickou cenzurou do kin.
První opravdový Američan, se kterým jsem promluvila, byl imigrační úředník. Několikrát obrátil můj pas Československé socialistické republiky v ruce, prohlédl si vstupní razítko pražského Velvyslanectví USA a logicky se zeptal, jak dlouho se u nich hodlám zdržet.
„Dva měsíce,“ špitla jsem a poslušně mu ukázala zpáteční letenku. Nevěřícně zakroutil hlavou:
„Ale Československo je komunistická země, ne?“
Opatrně jsem přikývla hlavou a dle zvyku se rozhlédla kolem sebe. Vždycky mohl někdo poslouchat a udávat. I v letištní frontě v New Yorku.
„A to se jako vážně chcete vracet?“
Myslela jsem, že je to chyták a jsem podrobena imigrační zkoušce. Nebyl. Pán v uniformě vypadal skutečně upřímně udiven, když jsem opět kývla a dodala: „Mám doma rodinu. Přijela jsem se jenom zdokonalit v angličtině.“
Úředník vzal do ruky velké razítko, buchl jím do pasu a vepsal do něj datum.
„Máte povolený pobyt na rok. Abyste měla dost času si to rozmyslet.“
Nikdo na mě v New Yorku nečekal, jak jsem doufala. V letištní směnárně jsem hloupě vyměnila všechny marky nesmyslným kurzem za dolary a během první hodiny na americké půdě utratila velkou část všech peněz za letenku do Washingtonu.
Pro ty, kteří tyto časy nepamatují připomínám, že platební karty u nás neexistovaly. Natož mezinárodní. Štůček bankovek jsem měla poskládaný pěkně v peněžence, v podprsence a na jiných tajných místech.
Kamarádka mého kamaráda, u jejíž rodiny jsem měla domluvené zázemí, se mi vůbec nevěnovala. Byla jsem pro ni vzduch, na rozdíl od jejího bratra a rozvedených rodičů, kteří se mě ujali jako adoptované komunistické holky. Pokojík jsem měla přidělený v obou domech na jednom z lepších předměstí Washingtonu a mohla si vybírat, kam zrovna půjdu. K tátovi nebo k mámě. Klíče jsem nepotřebovala, protože domy se nezamykaly, ani když zrovna nikdo nebyl doma.
Tatínek už byl v důchodu. Se stejně postaršími kámoši mě brali na golf a učili jíst kraby z novinového kornoutu. Kde já bych viděla golfové hřiště a kraby!
Přes den jsem brouzdala ulicemi velkoměsta, obědvala hot dog ze stánku, zapíjela ho Coca-Colou a kochala se všudypřítomnými barevnými reklamami a lidmi v padnoucích oblecích na cestě do kanceláří. Proběhla jsem všechna dostupná muzea a galerie, kde se nemuselo platit velké vstupné a na čumendu si prohlídla luxusní obchoďáky. Zrak mi přecházel z té barevnosti a množství všeho možného i nemožného.
Večery jsem trávila na verandě s plechovkou piva, Marlborkou a zpívajícími cikádami. Ach bože, zněly jako rajská hudba a já si připadala jako hrdinka z filmu.
Z nějakého záhadného důvodu ale na mě nejvíc zapůsobily benzinové pumpy. Dnes už nevím proč, ale v krabici mám stále několik desítek vybledlých fotek všech možných čerpacích stanic. Možná proto, že byly barevné, otevřené celou noc a dalo se v nich koupit skoro všechno. Stejně jako v supermarketech 7-Eleven, kam se jezdilo pro zmrzlinu ve tři ráno a z několikametrových regálů s chleby všech velikostí, příchutí a obalů jsem měla závratě.
Maminka té kamarádky kamaráda pracovala na brazilské ambasádě a všem tvrdila, že jsem její adoptovaná dcera. Brala mě s sebou na nákupy, abych prý vypadala trochu jako Američanka. Nechala jsem ji na sobě se realizovat, protože i já jsem cítila, že moje oblečení není nic moc. Botasky jsem vyměnila za Nike, natáhla se do opravdových džínů a vůbec jsem neprotestovala. Pokojík s koupelnou, kterou mi ve svém domě vyčlenila, sladila do světle modré barvy včetně ručníků a toaletního papíru. Jen si to představte, modrý toaleťák. Chvíli jsem si myslela, že je to jenom dekorace.
A pak mi tahle adoptivní maminka koupila jízdenku s autobusovou společností Greyhound na cestu napříč USA a dala mi ji jakoby nic u večeře. Na otázku, co bych ze všeho nejradši viděla, jsem jí totiž naivně odpověděla, že úplně všechno. Tak jsem to „všechno“ dostala.
S sebou mi velkoryse věnovala i pár dolarů jako kapesné a ty peníze po cestě na nádraží klimatizovaným autem vytáhla z jakési díry ve zdi! O existenci bankomatů jsem totiž neměla ani ponětí. Pomyslela jsem si, že jejich banky kromě přepážky v hale disponují také nějakým okénkem do ulice. Něco jako drive in u McDonald’s, kde jsme byli o den dřív s tátou. Víc jsem se nechtěla vyptávat, už takhle jsem si připadala hloupě.
Cestou Greyhoundem napříč Amerikou ale teprve začalo opravdové dobrodružství, které si nechám na někdy jindy.
Všechno bylo tak jiné, nové, nepoznané a navíc to dávalo smysl. Občas jsem v noci tajně bulela do polštáře, protože jsem byla přesvědčená, že je to vážně naposledy. Že už si to nikdy v životě nebudu moct dovolit a taky že mě soudruzi znovu nepustí.
Netušila jsem, že za měsíc po návratu spadne opona a můj další život bude svobodný.
Do Ameriky severní, střední i jižní, stejně jako všude jinde po světě jsem se od té doby nacestovala mnohokrát. Ale hlubokému a intenzivnímu prožitku té socialistické holky v Americe se už žádný jiný zážitek nepřiblížil.
