Článek
V takovou chvíli vzpomínáte na vlastní porod človíčka, který právě dal život další generaci a uvědomíte si, jak ten čas letí. A pak vidíte fotku miminka a rozplynete se v emocích. Já se taky rozplynula. V lehkém šoku.
Myslím, že všechny babičky a dost možná i dědečkové ten okamžik prožívají stejně. Natěšení, přitom nervózní, aby všechno proběhlo dobře. I já to tak měla. Nemohla jsem se dočkat, až holčičku uvidím. Bude spíš do našeho rodu nebo zdědí charakteristické znaky matčiny rodiny?
Vzhledem k tomu, že já i můj syn jsme Češi jak polena, jak se říká, alespoň dle fyzických znaků, zatímco maminka holčičky a celá její rodina jsou Španělé, měla jsem ke zvědavosti dost důvodů.
Již pár let žiji v Barceloně, abych byla blízko syna, který tu už před mnoha lety zakotvil a teď ještě zapustil vlastní kořeny. Žádné kulturní zvláštnosti mě už dávno neporážejí, tentokrát mě ale dostali.
Na návštěvu za mnou přijela letitá kamarádka z Čech, shodou okolností zdravotní sestra a ještě k tomu porodní bába, a prožívala příchod první vnučky na svět se mnou. Byla mojí přátelskou i profesionální oporou a já tak nebyla na všechny emoce a pochybnosti sama.
Zrovna jsme seděly na pozdním obědě a já každou minutu kontrolovala telefon, jestli už ano nebo ještě ne. Snacha se synem byli už od noci v porodnici a drama stoupalo. A pak to přišlo. Zpráva od syna s první fotkou čerstvě narozené holčičky. Byly jí tak dvě hodiny.
Hned jsem si toho nevšimla. Prohlížela jsem si obličejík čerstvě vylíhnutého mláděte a hledala v něm rysy naší rodiny. Bradičku má po nás nebo po nich? A co ten nosánek?
Kamarádka mě vytrhla z něžného rozjímání: „A co to má v uchu? Nějaký čip?“ Na její profesní dotazy jsem nebyla nastavená, takže jsem ji lehce odbyla. „Jaký čip, prosím tě? Myslíš, že jim dávají na ucho visačky jako kravičkám? Prosím tě! Bůh ví, co to je.“
Pak jsem si dvěma prsty fotku zvětšila. Vypadalo to jako náušnice. Dvě hodiny po porodu? To je nějaká blbost, ne?
Všechno dobře dopadlo, holčička i její maminka byly v naprostém pořádku, takže jsme nechaly čip čipem a přiťukly si skleničkou vína na zdraví té malinké a vyrazily taxíkem do porodnice.
Kamarádka byla nadšená. Nejenže mohla být u toho vzácného okamžiku, ještě k tomu jí bylo dopřáno prohlédnout si zahraniční zdravotní zařízení. Tohoto potěšení jí ráda dopřávám, protože i v Anglii se mnou byla v nemocnici na urgentním příjmu, ale to je jiný příběh.
Mé první vnučce bylo asi pět hodin a v nemocničním pokoji bylo docela rušno. Kromě její maminky a tatínka, mého syna, ještě pokojem proplouvala emocionálně vyřízená druhá babička, rozrušený dědeček, strýc a do toho my dvě. Jen ať si na španělskou rodinnou pospolitost zvyká hned od začátku.
Ležela v postýlce nahatá, přikrytá jenom dekou, protože ji ještě nestihl zkontrolovat pediatr. Houby přilepený čip. V uších měla zlatavě blyštivé náušničky! Jako by s nimi snad už vylezla z bříška.
Moje kamarádka byla zděšená a něco mi šeptala do ucha. Vždyť náušničky se přece dávají až po očkování, tak kolem čtyřech měsíců. Kdo to kdy viděl?
Můj syn k tomu co dodat neměl, protože takové záležitosti jsou přece v rukou ženské části rodiny a lékařů a vzhledem k tomu, že prý hned na sále personál natáhl ruku a o náušničky si řekl, aby je mohl do oušek nastřelit nebo píchnout nebo co já vím, divné mu to nepřišlo. Myslím, že v návalu emocí mu to bylo zhola fuk.
Tchyně se podivovala, proč se já tak divím, vždyť to je přece ta nejpřirozenější věc na světě. Narodí se holčička a dostane náušnice. Ještě by si všichni mysleli, že je moje vnučka kluk, protože tady se na nějakou růžovou a modrou moc nehraje.
Za týden přijela na návštěvu má anglická přítelkyně. I ona se mě opatrně ptala, jestli má holčička na fotkách opravdu náušnice. A nevěřícně u toho zvedala obočí.
Vím, že v Anglii je situace v tomto ohledu velmi kontrastní, a to i vzhledem k českým zvyklostem, žila jsem tam mnoho let. Holčičkám se tam ouška nepropichují a rozhodnutí o vlastní tělesné deformaci se ponechává až na jejich osobním zvážení. Miminka či batolata s ušní okrasou jsou leckdy dokonce považována za příslušnice cikánské kultury.
Na Facebook, Instagram ani na jiné profily už fotky holčičky jako pyšná babička radši nedávám. Stejně její krásu nikdo nedokáže ocenit. Že je krásně růžovoučká, roztomiloučká a úchvatně se kření, když spí, nikoho nezajímá. Všichni se ptají, jestli má opravdu náušničky.
Počkám si, až budou holčičce čtyři měsíce a alespoň česká část mých přátel se přestane podivovat. Bůhví, jestli si ji do té doby vůbec pochovám.
Španělé totiž netuší, co jsou to zavinovačky a děťátka přenáší jen tak v náručí přitisknuté k tělu. A toho já se bojím. Navíc prý s tím muchlováním musíme počkat, až bude naočkovaná. Do té doby máme já i synova tchyně stejně smůlu.
Zatím si můžeme vnučku jen láskyplně prohlížet, pečlivě umytýma rukama hladit po roztomilých nožičkách spolu se psem, kterému je dovoleno přičichnout, a kochat se ozdobenými oušky.
I u miminek holt platí, že v každém kraji vládne jiný mrav.
Zdroje:
www.ifema.es: Todo sobre poner pendientes a un bebé: guía completa
www.plnezdravi.cz: Propichování uší u miminek: zbytečné trápení nebo běžná věc
