Článek
Stojím si tak na hlavní poště a pozoruju naše dvě děti, jak si tam hrají. Pobíhají od stolečku ke stolečku a všechno je zajímá. Sem tam přiběhnou s nějakou otázkou nebo letáčkem a zase zmizí. Sdělují si nadšeně mezi sebou dojmy a užívají si to.
Hned vedle mě stojí s maminkou malá prvňačka. Stojí poslušně. Čeká a ani nedutá. Aktovka na zemi vedle je pomalu větší než ona a naditá k prasknutí. Její unavené oči zaujatě sledují mou dceru, která je taky čerstvý prvňáček.
Když se na ty dvě holky dívám, vidím extrémní rozdíl. Nakloním se k mému muži a pošeptám mu svou myšlenku:
„Dívej na tu holčičku, jak poslušně čeká. To ti naši dva…“
„A myslíš, že je to tak lepší?“ nasadil mi brouka do hlavy.
V tu chvíli mi připomněl scénu z Cameronova Titaniku, kde Rose pozoruje u stolu malé děvčátko a jeho způsobné chování hodné postavení jejich bohaté rodiny. Následně běží po palubě jak smyslů zbavená a za pár minut visí ze zádi nad obřími lodními šrouby a ledovou masou oceánu. Její zachránce Jack druhý den vyřkne otázku: Co se jí asi tak mohlo stát, že má pocit, že nemůže utéct?
Rose se nestalo nic jiného, než že byla uvězněna ve svém vlastním životě. Chtěli po ní, aby se vzdala všeho, co milovala a po čem toužila. Tehdy to bylo běžné, ale přestože od té doby uběhlo víc než století, je to běžné i dnes.
Dril se děti začínají učit už v mateřské školce. Pamatuju si moji dceru, když tam ještě chodila. Byla stejná, jako ta holčička vedle nás. Vodila se za ruku, tiše stála a čekala. Pak nás ale okolnosti donutily ji nechat doma a ona toto všechno zase zapomněla.
Přestala se chovat jako upjatý dospělák a zase začala být zvídavá, plná života a touhy poznávat. Jistě, když naše děti pozorují nezúčastnění, můžou mít dojem, že jsou nevychované, jelikož způsobně nestojí vedle nás a čím víc jsou vtažené do svého světa, tím jsou aktivnější a hlasitější. Co mají před očima skutečně, jsou ale opravdové děti. Protože takto děti vypadají a chovají se, dokud je nesemele systém.
Stále víc vidím, že tajemstvím spokojeného dítěte je svoboda. V reakcích, v učení, ve způsobu bytí. Potřebují být sami sebou, protože takto malí se ještě mají rádi takoví, jací jsou. A jsou přesně takoví, jací mají lidé být, protože jim ještě nikdo neřekl, že by takoví být neměly.
Samozřejmě pokud zasahují do svobody jiných lidí, ruší je nebo obtěžují, následuje výchova. Potřebují vědět, že svět má určitá pravidla, která je potřeba dodržovat, aby se nedostávaly do problémů, ale to je všechno. Není potřeba brát jim dětství.
Musím říct, že děti (nejen naše, ale i ty, co máme kolem sebe) opravdu nezlobí a už vůbec nejsou nevychované. Když dělají cokoliv, co člověka štve, je to pro ně hra. Oni si prostě hrají. A to by dělat měly, ne? Vždyť jsou to děti a budou našimi dětmi celý život. Celý život by pro ně měl být hra. Aby je bavil, aby byly šťastné. To, že nás tím někdy štvou, je náš problém. Vždycky si můžeme zvolit zareagovat jinak.
Proti tomu samozřejmě stojí děti, které opravdu nikdo nevychovává. Jsou to děti rodičů, které nezajímají. Pořídili si je možná proto, že se to od nich čekalo, a tím to pro ně skončilo. Chování těchto dětí je pak extrémní. Snaží se poutat pozornost všemožnými způsoby, ale zároveň nikoho nerespektují, tudíž na ně neexistuje metr. Takovýchto dětí je ale opravdu málo a člověk se s nimi prakticky nesetká.
Vzpomeňte si na to, až zase potkáte nějakou maminku s dítkem, o kterém vás napadne, že je nevychované. Zkuste se zamyslet nad tím, jaká je ta situace ve skutečnosti. Jestli to, že na něj máma podesáté zařve, ať věci nedělá, není jen o tom, že ztrácí nervy, protože ji to nebaví nebo nemá čas, případně je prostě unavená. Zkuste se zamyslet i nad sebou, jestli na vás to dítě takto nepůsobí z nějakého podobného důvodu. Možná máte o správném chování dětí své představy, které jen nenaplňuje.
Když přestanete soustředit svou pozornost na zoufalou mámu, na svou rozmrzelost a představy o vychovanosti, uvidíte nejspíš jen hrající si dítě, které zrovna žije ve svém světě a jen s tím teď hned neumí nebo nechce přestat, což vůbec nesouvisí s výchovou, nýbrž s jeho věkem a vývojovým obdobím. Vidím to na svých dětech, jak je někdy baví hra, tak moc, že její násilné ukončení znamená potoky slz a někdy i vztekání. Ale to časem přejde. Až k tomu dozrají, budou vědět, že o nic nejde. Teď je to pro ně konec světa.
Stejnými částmi vývoje si prochází všechny děti a neznamená to, že jsou nevychované. Jen zkouší, kam až můžou zajít. Některé víc, jiné míň, ale všechny se v určitém období snaží najít hranice. Až si je ujasní, jejich chování se změní.
A čím víc si je budou ujasňovat, tím klidnější budou jak děti, tak i jejich rodiče, potažmo i vy.
