Článek
Můj tatínek byl alkoholik. Zemřel na cirhózu jater, když mi bylo šestnáct. Umíral sám v seníku nedalekého hřebčína. Našli ho až po několika dnech.
Mou nejsilnější vzpomínkou je, jak jsem ho jako holčička ve věku mé dcery našla sedět v chodbě na botníku a plakat, že nebudeme mít vánoce, protože je stromeček zamčený ve sklepě a on nemá klíč. Samozřejmě byl opilý.
Můžu být podobně vnitřně slabá jako Míša ze Zápisníku alkoholičky (režie Dan Svátek, ČR, 2024), mám to taky po kom mít, ale nejsem. I ona si se svým otcem užila svoje, i když až v pozdějším věku. Nevím, co je lepší. Nic není lepší. Když jde o závislosti, je všechno na houby.
Příběh Míši byl ale jiný. Ženy alkoholismus zpravidla skrývají. Těžko se u nich v počátku odhaluje a většinou si to jejich okolí připustí až ve chvíli, kdy už je pro všechny pozdě. Ve filmu je toto vykresleno hezky, ale protože znám takových příběhů víc, chyběly mi tam detaily. Možná se za ně styděla a možná jsou popsané ve stejnojmenné knize. Těžko říct, nečetla jsem ji.
Ze zkušenosti ale vím, že alkoholismus obnáší věci mnohem víc za hranou, než jen pády a zvracení do záchodu. Přestože pro mého muže bylo toto drama drsné až až, já jsem čekala víc.
Zároveň mi ze zpracování jednoznačně nevyvstal důvod, proč Míša vlastně začala pít. Pokud měly být důvodem neshody s tchyní, možná měly mít víc interakcí a jejich vzájemná nevraživost měla být okatější. Na mě osobně jejich vztah působil dost neurčitě a neviděla jsem důvod, proč by měl být spouštěčem tak vážných problémů. Zřejmě byly věci taky trošku jinak a možná v knize i jsou.
Co se tvůrcům ale upřít rozhodně nedá, je skvělá volba hlavní role. Tereza Ramba jako Míša je ve filmu skvělá. V určitých chvílích jsem ji nepoznávala, jako bych se opravdu dívala na její druhou tvář. Přiznám se, že to ona byla to, co mě k filmu táhlo a narozdíl od příběhu samotného, opravdu nezklamala.
Co mi ve filmu hodně vadilo byla snaha o kontrast různých časových linií, kdy se do přítomného okamžiku vložil moment z budoucnosti, a taky výjevy v delíriu, které možná nejsou pochopitelné ani pro Míšu samotnou, natož pro nezúčastněného pozorovatele.
Co vnímám jako pozitivní je, že pro nezasvěcené bylo toto drama dostatečně dramatické, nicméně proti tomu stojí fakt, že pro zasvěcené postrádalo hloubku.
Prostě za mě to není film, na který bych se podívala dvakrát a je to škoda, ale i tak na vás čeká v novinkách na Netflixu, tak posuďte sami. Užijte si ho.
