Hlavní obsah
Lidé a společnost

Alkohol je v tom nevinně aneb vodka pro čtyři

Foto: Alex

Patří k sobě, jako šálek a podšálek. Vodku zná kde kdo. Pelmeni jsou masové kuličky v těstovinovém těstě.

To my otevřeme láhev, až pak její obsah otevře nás. Ale tentokrát byla vodka jen průvodcem, klíčem v zámku komnaty, kde knihy poznání byly otevřené.

Článek

Pro poslední příběh vodky jsem sáhl do šuplíčku s texty, ve kterých jsem se snažil zachytit peripetie československých studentů na ruských vysokých školách. Je o mém prvním střetu s ruskou náturou, a protože vodka v tom příběhu hraje nezastupitelnou roli, patří do kvarteta vyprávění o mém střetu s tímto, bezmála ikonickým, nápojem.

Stalo se v Leningradě, kde jsem v 70. letech studoval. V ročníku nás začínala asi padesátka českých a slovenských elévů od novin, budoucích žurnalistů, k tomu pár techniků, mediků, údajně i jedna baletka. Krajani, studenti vyšších ročníků, nás rozvezli po školách a kolejích a nechali nás plavat v ruské realitě. V mém případě to byla Vysoká škola spojů a telekomunikací. Háček byl v tom, že na kolejích byli studenti ubytováni v čtyřlůžkových pokojích, a ti zahraniční tak, aby to na pokojích bylo půl na půl. Záminkou byl tlak na komunikaci v ruštině, škarohlídi tvrdí, že nás měli hlídat. A nás spojařů bylo pět. Kdo půjde do ruské přesilovky, o tom měl rozhodnout los. A hádejte, kdo si vytáhl krátkou! Losování jsem sice prohrál, ale spolubydlící vyhrál. Ti čtyři měli pořád nějaké problémy se spolubydlícími, stále řešili jakési malicherné spory, a to po celou dobu studia. Já měl klid.

Moji první spolubydlící na koleji byli po vojně. Jurij byl ženatý, druhý Jurij byl také ženatý a měl dcerku, takže byl oslovován jako Otěc. Michail ženatý nebyl, ale protože byl „macho“, ženských se kolem něj motalo vždy několik. Po týdnu vzájemného oťukávání mě Otěc ráno suše vyzval, že až mi skončí přednášky, chtěl by se mnou něco projednat. Večer byli všichni „doma“, náš společný stůl uklizený, prostřený. Po studentsku prostřený, takže talíře, lžíce, miska s chlebem, skleničky, pátá se smetanou. Sotva jsem si odložil, na stole stál hrnec plný pelmenů*. A hned potom láhev vodky. Otěc ji beze slov do těch čtyř skleniček vyprázdnil a zvednutím obočí vyzval přítomné povstat. Hoši sloužili u maríny, námořnictva, možná se i trochu předváděli. „Skleničky!“ doslova zavelel Otec. Borci popadli pohárky a jako s flintou na čestné stráži … zápěstí ve výši brady, loket ve výši ramene, předloktí vodorovné, každý svou sklenku se 125 gramy vodky držel opřenou o dolní ret. Shovívavě počkali, až se dorovnám. Pak Otěc pronesl zaklínadlo: „Saša, davaj znakomiťsja!“ (Sašo, měli bychom se seznámit.) a začal pomalu upíjet. Snad pod dojmem ruských filmů, spíš jsem to chtěl mít za sebou. Já tu osminku litru vodky do sebe hvízdnul naráz, jako když haviř zazdí prcka rumu. Otěc, Jura i Míša na mě nekonečných pár vteřin zírali. Dopili své příděly, zobli po kousku chleba. Otěc naložil pelmeně na talíře a jednoznačným: „Pojďme se navečeřet,“ dal všem na vědomí, že jsem plnoprávným uživatelem pokoje čís. 324. Těch signálů a projevů vzájemného respektu a tolerance bylo více, ale ta první společná večeře nastavila pravidla a byla rozhodující. Onen společný večer, ono „uvedení do společnosti“, mi v hlavě utkvěl možná i proto, že těch 4 × 125 gramů vodky, byla první a poslední láhev vodky, kterou jsme spolu vypili. (… a že i 100 gramů vodky se dá kopnout, vypít na ex, stejně jako ten náš malý prcek. Jen ty následky jsou úměrné množství vypitého alkoholu. Takže nedoporučuji).

* pelmeni jsou taštičky z nudlového těsta. Bývají plněné masem vepřovým, kuřecím, hovězím. Legenda praví, že „sibirjaki“, obyvatelé Sibiře, pelmeni plní masem z medvědích tlapek. Rozmařilé, ale výborné jsou se zakysanou smetanou, jedna polévková lžíce nestačí, a s brusinkovou zavařeninou na vršku té smetanové závěje.

Jiná legenda říká, že na Sibiři pelmeni ženy „lepí“ v zimě. Tak jako kdysi české dračky peří, „lepičky“ sedí kolem stolu a povídají si (drbou a pomlouvají všechny, kdo tam není s nimi). Při tom jedny z bylinkami okořeněného mletého masa tvoří kuličky, druhé z mouky a vody hnětou těsto, třetí z něj vykrajují kolečka, balí do něj masové kuličky a hotové taštičky vyhazují z okna ven, na sněhovou kupu, kde zmrznou na kost. A tak si tvoří zásoby na dobu, kdy na nějaké vysedávání nebude čas. Léto je na Sibiři krátké. Ale věřte povídačkám od stolu, pokrytého talířky dosucha vyjedenými, se sklenkami naplněnými, každá po 100g vodky.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz