Mám výčitky svědomí, že se dětem málo věnuju. A nejsem sama

A stále nám to není dost. Stále máme my, uvědomělé moderní pokrokové matky, pocit, že se svým dětem málo věnujeme. Že strádají. Že pokud odpoledne nestrávily smysluplněji než na koberci v pokojíčku, nedáváme jim dost. Zanedbáváme je. Máme tolik možností, tolik míst, na která zajít, tolik aktivit, kterých se zúčastnit.

PS: odbočka. Bavím se o soudných rodičích a matkách. Rodičích, kteří si z telefonů, tabletů a obrazovek neudělali chůvy. Z rodičů, kteří vědí, že děti je třeba vést a vychovávat. Jen tak na okraj, abyste mi nepsali, že vy znáte jen matky, které sedí na hřišti na mobilu a nechají své dítě konfiskovat hračky ostatním. Ano, takové existují, ale já píšu o své sociální bublině. Tak zpět.

Přitom, upřímně, děti neměly nikdy v historii tolik rodičovské pozornosti jako dnes. Děláme si starosti, jak zvládnou adaptaci ve školce, a proto tam s nimi vysedáváme několik dní. Děláme si starosti, aby jim aktovka plná třech učebnic v první třídě nezkřivila záda. Bojíme se, aby děti věděly, že je milujeme, že jsme tu pro ně, že je přijímáme takové, jaké jsou (i když nám teda někdy pěkně lezou krkem, ale to se říkat nesmí, takže pst), že je respektujeme. Ptáme se jich na jejich pocity (ptal se někdo dospělý někdy vás na vaše pocity?), necháváme je se rozhodovat, jsme ochotní s nimi uzavírat kompromisy. Nikdy, nikdy děti neměly tolik svobody jako dnes.

Tím nechci říct, že to kdysi bylo lepší. To si upřímně nemyslím. Jen ukazuju, jaký posun se udál od středověkého přístupu k dítěti a la „drž hubu a krok“ k někomu, koho si vážíme. Ale je zajímavé, že i když dětem dopřáváme prakticky všechno, o čem si myslíme, že je pro ně dobré, stále máme výčitky. Že to není dost. Protože i když v pěti letech plave, na lyžích ještě nestál. Protože i když se s ním stokrát za den tulíte, jednou jste ho seřvali. A tak dále, však to všichni známe. Ale přitom proč? Nikdo přece není dokonalý a rodič už vůbec ne. A každý rodič, který se snaží ovládat a vyjadřovat dítěti svou lásku a ne svůj vztek, je prostě hrdina.

Myslím si, že za to můžou média, sítě, internet. Jak jinak. Když nevíš, co by, sveď to na internety. Ale ono to tak fakt je. Existuje spousta odborníků i laiků, kteří přesně vědí, jak správně vychovávat. A taky vám to řeknou. Jenže ono se to jaksi nedá. Nedá, pokud máte každé dítě jiné, nedá, pokud nemáte nervy ze zlata. Nedá, pokud nejste nadčlověk, sangvinik nebo vyzenovaný jógín. Nebo pokud neradi hrajete pexeso. Nebo pokud nesnášíte moknutí v parku, protože přece „neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení“.

Jenže my máme pocit, že se to dá. A že bychom to měly dát zrovna my. A že ty tři roky plné pozornosti dítěti jsou málo. Že bychom dítě měli ve svých chobotničích chapadlech lásky držet navěky.

Láska ano, zájem ano, pozornost ano, společně strávený čas ano, ale přestaňme si vyčítat, že nejsme tak dokonalí jako Mammamia007 na tik toku (vymyšleno) nebo Jakomatkajsemseužnarodila na Instáči (rovněž vymyšleno). Nikdy nedáte vašemu dítěti všechno. A není třeba naplnit všechny, všecičky aspekty doporučené výchovy. A vždycky, vždycky si dítě najde něco, co vám později vyčte. Ale to nevadí. Nikdo není dokonalý. Každopádně užívejme si, že máme děti, užívejme si čas, který s nimi můžeme trávit, dejme jim najevo, že jsou pro nás důležité, ale jestli se vám na ty školní dílny nebo drakiádu nechce, tak se svět prostě nezboří a vaše dítě to přežije. Protože dnešní generaci rodičů hrozí zase druhý extrém, rozmazlit děti. A to nechceš.