Článek
Nebavím se o dětech s klasickými poruchami učení a už vůbec se nebavím o dětech s fyzickým postižením. To je v pohodě, s tím se dá pracovat. Horší je to s dětmi, které byste spíš než ve škole viděli v pasťáku, léčebně nebo polepšovně. To nemyslím hnusně, každý pedagog doufá, že najde klíč k srdci takového dítěte, nicméně pokud ho nenajde (což se často nepodaří vůbec nebo jen částečně), připomíná jeho práce ve třídě spíše profesi krotitele šelem v ZOO.
Na jednoho by neměla doplácet většina
A teď mě nepochopte špatně, nestěžuji si na učitelské povolání. Vím, že na to jsou čtenáři alergičtí a celkem tomu i rozumím. Nejde ani tak o učitele, že se vrací domů vyždímaný jak hadr s pocitem bezmoci, jde spíš o celkové klima třídy a pracovní morálku. Úkolem učitele je vzdělávat děti. A to častokrát prakticky není možné. Protože stačí jeden takový rebel (a tím se nemyslí klasický zlobil, který si dá říct) a můžete na nějaké ušlechtilé pedagogické cíle zapomenout. A přijde mi trošku nefér, když kvůli jednomu jedinci, který si chudák zaslouží integraci, dojde ke zpomalení tempa a ztrátě pozornosti celé třídy. Proto zastávám názor, že soucit někdy musí jít stranou. Protože jak k tomu přijdou ostatní? Je sice hezké, že se díky integraci naučí na úkor sebe sama tolerovat nespolupracující spolužáky, ale jsou částečně ochuzeni o své právo na vzdělání. A to mi vadí.
Někdy to nejde po dobrém
Rady typu snažte se problémové dítě zapojit, naslouchejte mu a dopřejte mu pocit důležitosti samozřejmě beru a praktikuju, ale tyhle bažantské tipy platí na klučičí zlobení, ne na dítě vykazující známky extrémního chování, které balancuje na hraně psychiatrické diagnózy. Pro práci s některými dnešními dětmi by proto běžný učitel potřeboval psychiatrický, policejní, místy i vojenský výcvik. A taky nějaké ultra top secret páky, protože „škodíte sami sobě, nic se nenaučíte“ nebo poznámky do žákovské (pokud ještě vůbec žákovské vedete)? Z toho si tyhle děti fakt nic nedělají. A rodiče taky ne. A svolávání výchovných komisí je ve finále největší trest pro pedagogy, zvláště, když se pozvaní nedostaví a celé to minibyrokratické kolečko se jede odznova.
Dá se to nějak řešit? Těžko říct…
Ale ano. Dá. Tyto děti potřebují mnohem, mnohem menší skupinu dětí. Aby je učitel ukočíroval a mohl se jim dostatečně věnovat. A pak samozřejmě zkušeného, vyzenovaného, proškoleného odborníka. Což v dnešních školských podmínkách - málo pedagogů na spoustu integrovaných dětí - prostě není možné. Zvlášť ve třídách, kde se žáci s poruchami chování nakumulovali.
Takže je to takový bludný začarovaný kruh. Ale stejně jsem na to chtěla poukázat, protože mě štve, že jsme tak tolerantní a taktní společnost, že zájmy problémového jedince klademe nad zájmy spolupracující většiny. A kde máme to slavné motto, že "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého"? Asi je to na moderní dobu zpátečnické, ale já bych některým trochu té svobody a trochu těch práv nejraději ubrala.
