Článek
V posledních 30 letech se permanentně diskutuje o důchodovém systému. Zvláštní je, že se straší jeho zhroucením po celou tu uvedenou dobu a on, potvora, stále přežívá. Díky tomu se ale šíří mezigenerační konflikt, kdy si generace 20–30letých, dokonce i mladších, vytváří averzi vůči seniorům. Přitom si to ti senioři vůbec nezaslouží, už jen proto, že většina z nich se do pracovního procesu, na rozdíl od těch kritiků z řad méněletých, zapojila již dříve než ve dvaceti letech. Také efektivita jejich pracovních činností byla, ne jejich vinou, někde jinde než dnes. Fyzickými nároky ovšem také, hlavně v neprospěch těch lidí! To je jen na úvod.
Jedním z diskutovaných termínů je často užívaný věk dožití. V poslední době se trochu více tlačí i na formulaci, věk dožití ve zdraví! Je to komplikovaný, neměřitelný, ale argumentačně silný termín. Je přirozené, že člověk se věkem opotřebovává a jen těžko lze rozlišit vliv přirozeného stárnutí a působení pracovního procesu a prostředí! Na to tabulky vytvořit nelze.
Co je ovšem k větší diskuzi, je situace těch seniorů, kteří díky posouvání věkové hranice došli do důchodového věku ve zdravotním stavu, který se v žádném případě ve zdraví nazvat nedá. Od toho se odvíjí nutnost rozšiřovat sociální síť v podobě domovů důchodců, a v kritických případech také zařízení jako jsou LDN nebo dokonce hospice. Neustálým zvyšováním věkové hranice odchodu do důchodu nemohou totiž potomci seniorů v důchodu svým rodičům žádnou domácí péči poskytnout. Musí totiž sami stále ještě pracovat, aby se dopracovali toho věku „bez zdraví“.
A nyní se dostáváme krok po kroku k následnému!
Takže tím, že se odchody do důchodu posunují, počet osob závislých na sociálních zařízeních paradoxně stoupá! Zvyšují se sice počty jmenovaných zařízení, ale chybí k nim dostatečný počet kvalifikovaného odborného personálu. Nakonec s tím problémem se parciálně setkáváme také v nemocničních zařízeních, a někdy dokonce i v oblasti ambulantní lékařské péče. Spoléhat se donekonečna na příliv pracovní síly z východu se také nedá. To se ale neřeší, na rozdíl od prvního odstavce týkajícího se věku odchodu do důchodu. Takže se tlačí lidé do stavu, který jim zaručuje nikoli proklamovaných 21,5 roků v důchodu, ale mnohem méně let, zato plných trablů, bolestí a společenského pohrdání mladou generací! Nakonec se tomu číslu ani neblížíme. Je to jen utkvělá představa ministra MPSV, kterou si nenechá vyvrátit žádným argumentem.
Díky zmíněnému nedostatku kvalifikovaného personálu v sociálních zařízeních, dochází ke sluníčkovskému efektu (DSS Sluníčko v Ostravě, kde došlo k šikaně a dokonce týrání klientů personálem)! Je téměř jisté, že to byla jen špička ledovce a že Sluníčko nebyl ojedinělý případ. Jde o těžko prokazatelná jednání, která nespočívají pouze v šikaně jednotlivců, hovoří se i o bití s následnými zraněními. Pochybovat se dá o plnění doporučených procedur, podávání medikamentů, asistence u hygienických potřeb a aplikace prostředků. Hovoří se i o nestoudném okrádání klientů. Rovněž se dá pochybovat o tom, že zřizovatelé (většinou obce) a managementy DSS mají vůbec potuchu o průběhu a plnění všech předepsaných procesů, vykonávaných nedostatečně kvalifikovaným personálem. V případech, kdy se k nim informace o porušování stanovených předpisů a postupů donesou, neřeší je! Je to i tím, že pokud se má provést nějaká kontrola těch procesů, tak se na to všichni předem připraví podobně, jako když má přijet předseda vlády na sídliště Mojžíř v Ústí nad Labem.
Samozřejmě, že se jedná o práci velice náročnou, je náročná jak po stránce fyzické, tak mentální a vyžaduje obrovskou dávku empatie. V kombinaci té náročnosti a mizernému platovému ohodnocení se do řad personálu dostávají jedinci, kteří popisované nároky zdaleka nesplňují. Tato pracoviště rovněž trpí velkou fluktuací, kdy nastupující jedinci netuší, jaké nároky na ně budou kladeny. Proto také ten sluníčkovský efekt popsaný nahoře, někdy hraničící s kriminálním jednáním! Mnohé informace z toho prostředí mám přímo získané od osoby, která po dlouhých letech v nemocničním prostředí šla do DSS, aby odtud zase po pěti letech utekla. Nemohla snášet zacházení s nejvíce bezbrannou skupinou, s klienty postiženými AN. Proto se raději vrátila do nemocnice.
Ale jak z toho ven? Jak již zmíněno, nadřízená instituce, zřizovatel, mnohdy ani nedokáže míru úrovně personálu DSS posoudit. Přímý managment se raději tváří, že nic nevidí a neví. Kontroly, jak také již popsáno, nejsou k ničemu. MPSV se také tváří, že to není jeho problém, MF zase tvrdí, že jsme tady přepláceni, tedy kromě vládních úředníků a hlavně soudců. A stařenky a stařečci v sociálních zařízeních, a v nedůstojných podmínkách si užívají svých ministrem plánovaných 21,5 let v důchodu!
To se mi nelíbí, ale zatím nevím, jak z toho ven!