Článek
Letos to bude 40 let, co se ta naše angolská událost uzavřela. Chystám se ji uzavřít i já tím, že nebudu zveřejňovat články a ani odpovídat novinářům na jejich případné otázky. Nastoupil už další vypravěč a tak budu jen sledovat, co nám přinese za překvapení. Překvapoval už loni a nešetřil se!
Celou dobu od té události jsem měl zájem, aby se informace z těch časů dostávaly mezi naše lidi objektivně. Dával jsem rozhovory, psal články, účastnil se besed. Napsal jsem a vydal obsáhlý text, nechci říkat knihy, neboť po slohové i gramatické stránce to bylo příšerné. Jenže, o to mi tam ani nešlo. Šlo mi o to, aby se na tu událost nezapomnělo a hlavně bylo co nejvíce vysvětleno. Čím více bylo známo, tím snáze se to pamatovalo.
Čas od času si vzpomněly také samy hromadné sdělovací prostředky. Občas daly prostor i dalším účastníkům. A tam je trochu ten zakopaný pes. Když ale začal zveřejňovat své „vzpomínky“ tehdy ani ne desetiletý syn kolegy, nestačil jsem se jeho „odbornému“ výkladu divit. Co jsem ovšem nečekal, že ty události budou podobně svérázným způsobem vykládat i jiní účastníci, a nejen ti přímí.
Dal jsem si tu práci a shromáždil mnoho z toho, co bylo napsáno v tisku, získal jsem kopie depeší mezi vyslanectvím a ministerstvem zahraničí v Praze. A šlo o dokumenty, které o nás jednaly již měsíc před zadržením. O jednáních, která měla vést k naší evakuaci a která měla zabránit tomu, co se 12. 3. 1983 potom stalo. Tam jsem se setkal s řadou informací, které vysvětlovaly, proč k našemu zadržení došlo. Především ale vyviňovaly naše úřady z podílu na té události. Vinit jsme mohli pouze angolskou stranu. Totéž se zejména týče i jednání o propuštění dvaceti déle zadržovaných mužů! Tam šlo vyloženě o bojkot jednání z angolské strany!
Původně jsme se všichni domnívali, že šlo o selhání zastupitelství a podcenění situace. Opak byl pravdou. Naše úřady, dokonce na té nejvyšší úrovni (ministr Dzúr) měli zájem o bezpečnost lidí v Alto Catumbela. Byli však systematicky obelháváni angolskou stranou. Pro zástupce našich pracovníků v Luandě dokonce zorganizovali v A.C. 14 dní před únosem divadélko s ozbrojenou jednotkou FAPLA.
Mám také celou kopii poznámek A. Ivana. Dokonce mi Tito Grillo, krátce před svou smrtí v roce 2009, poslal svůj článek z portugalského tisku, i článek M. Oliveiry. Oba popisují a dokazují příčiny toho, co se stalo. Můžu s čistým svědomím říct, že jsem shromáždil největší množství informací k té události. Vše jsem nakonec před lety poskytl Národnímu Archivu v Praze Na Chodovci a v poslední době i Muzeu totality v Seredi. Obě instituce to s velkým zájmem přijaly a dávají možnost ke studiu těch materiálů.
Zpět k druhému odstavci, týkajícímu se různých memoárů. Je pro mě těžko akceptovatelné vyjádření o tom, že o setrvání čs. skupiny rozhodly ženy a děti, kterým se nechtělo odjet na dovolenou. Jak se hloupě vyjádřil jeden ze zástupců ambasády, jeden z těch dvou, kterým to divadlo s obranou města místní guvernér s náčelníkem generálního štábu předvedli. Pokud by někdo z Luandy informoval o nebezpečí, které hrozilo, nikdo by to nezlehčoval. Navíc, za dva a půl dne pobytu našich zástupců v A.C., jsem žádnou informaci o možném přerušení pobytu čs. skupiny nezaslechl. Bývalý zástupce OBO vyvolával ve svém článku ve čtenářích závist a nesprávný názor, když neseriózně lhal o výši našich příjmů. To druhá účastnice naopak brala mé postoje a konstatování, díky větším zkušenostem se zvyky v zemi, jako velice přesné. Ty příjmy nešťastně a chybně užil ve své diplomové práci i jeden potomek bývalého experta.
Další kategorií jsou takzvaní pamětníci, kteří si díky tehdejšímu věku dost těžko mohli utvořit objektivní pohled na následné, ale i předchozí situace. Vždyť se v nich tehdy nedokázali vyznat ani někteří dospělí, v případě tohoto pamětníka ani jeho rodiče. U jiných, tehdy dospělých, šlo v jejich vyjádřeních o zveličování významu své osoby a pozice v dané události. Přičemž nikdo z nás nějakou výjimečnou pozici neměl a mít ani nemohl. Vojáci UNITA si příliš do svého konání mluvit nedali. Dále pak, jak brát váženě někoho, kdo si nepamatuje ani věk rodinných příslušníků.
Byli jsme bohužel v některých věcech už tam názorově hodně rozděleni. Denně jsme se dostávali do velice vypjatých situací, na které jsme nebyli připraveni. Nikdo z nás nebyl trénován na to, aby bez potíží zvládal těžký pochod v nezvyklém prostředí, náročném terénu a tropickém podnebí. Nocování v terénu s minimálním vybavením tomu nepomáhalo. K tomu se vyrovnávat s jazykovou bariérou, ne všichni naši uměli dostatečně portugalsky, což vlastně neuměli ani všichni domácí! Ne všichni chápali, co se s námi děje a co je v té situaci pro nás nejlepším řešením. Je to patrné ještě dnes, když se někteří jednotlivci stále drží oněch často ne ideálních klišé.
Většina z nás se oprostila od animozit, navzdory tomu, že jsme mnozí ten pocit během 110 prvních dní a někteří následných 359 dní v těch stísněných podmínkách získali. Většina na Angolu stále vzpomíná v dobrém, navzdory tomu, co jsme tam prožili. Většina z nás nemá problémy s komunikací s kýmkoli ze skupiny zajatých. Neměl jsem ani já problém podat si ruku s jedním z pohlavárů našich únosců. Proč také, po tolika letech?
Přesto se potkávám s tím, jak se bezskrupulózně vykrádají zdroje, jak se upravují data, jak se přivlastňují nějaké zásluhy (které tam nikdo ani nemohl mít). Vím o několika lidech, kteří tvrdili, že tam s námi byli, ačkoli jsem je tam nikdy neviděl. Lepšímu nepřispívají ani HSP, které v honbě za senzacemi a klikánkům na netu, otisknou, nebo zveřejní cokoli bez ověření. Kladu si otázku, zda má vůbec cenu v těchto řádcích pokračovat, neboť mnohé reakce jsou stále, jaké jsou. Někdy skutečně nepřiměřené až nechutné. A tak je nutno skončit.
