Článek
Původně česká vesnice Mirotín na Volyni je vzdálená asi 17 km od okresního města Zdolbunova a 28 km od krajského města Rovna. V roce 1902 koupili Češi, pánové Jan Němeček, Josef Nesvarba, Václav Valášek a Josef Zajíček od ruského šlechtice Kolinkova v katastru ukrajinské obce Hlupanin opuštěný zemědělský dvůr se všemi pozemky. Vůbec nejaktivnější postavou celé akce byl Josef Zajíček. Nová ves, kterou zde založili, se zpočátku po nějaký čas jmenovala Český Hlupanin, což pak bylo změněno na Mirotín. Na kupní cenu se museli budoucí obyvatelé poskládat a mnozí se přitom i hodně zadlužili. Dohromady však získali více než 800 ha polí a nejméně 100 ha luk a rašelinišť.
V následujícím roce se přistěhovalo 17 českých rodin z Michalovky (Edita Štěříková: Země otců). Jejich přestěhování mělo prozaický důvod. V Michalovce se živili málo výnosným tkalcovstvím, tamní půda nebyla příliš vhodná k obdělávání. V Mirotíně to bylo s půdou naopak. Takže, když se na Michalovce dozvěděli o volné půdě, reagovali okamžitě. Přistěhovalci z Michalovky byli čeští baptisté a založili tu druhý český baptistický sbor na Volyni. Za nimi sem potom přišly ještě další rodiny a byli to především exulanti z Boratína, Michalovky, ale i z oblasti Chersonu. Téměř všichni původně pocházeli z polského Zelova. Šlo o rodiny převážně vyznání českobratrského, baptistického a někdy i pravoslavného (v roce 1888 přijalo na Volyni kvůli půdě 5 505 Čechů pravoslaví). V době zakoupení pozemků byla celá oblast stále ještě dosti zalesněná. Dnes se tam ovšem s lesem nikde moc nepotkáte. Dokonce nedaleká původně česká vesnice jménem Zálesí, už vlastně také za žádným lesem dávno neleží.
Jako rok založení Mirotína je někdy chybně uváděn rok 1870 a mezi zakladateli jsou uváděni i Češi z Bohemky, i když ta byla založena až o tři roky později než Mirotín (J. Vaculík: Dějiny volyňských Čechů I a II). Ovšem zakladatelé Bohemky byli pánové Ignác Andrš, Fridrich Horta, Fridrich Jelínek, Pavel Poláček a František Zlatník, tedy samá jména známá z Michalovky, Mirotína či spíše ze Zelova a všichni z nich byli v podstatě potomci exulantů!
Jak již bylo uvedeno, po krátkém čase byla česká část nové obce, na rozdíl od té původní části ukrajinské, nazvána Mirotín. Údajně kvůli tomu, aby byl v jejich obci věčný mír. Mirotínští Češi vždy tvrdili, že vesnice Hlupanin nikdy součástí Mirotína nebyla. Dnes už to sice je jedna velká vesnice celá označená jako Mirotín, ale mezi částmi Hlupanin a Mirotín je dodnes patrná proluka. Podle polských vojenských map z roku 1922 patřilo k Mirotínu i několik domů za Hlupaninem směrem k Lidavě a k Urvenám. V Urvenách koneckonců snad i někteří mirotínští původně bydleli.
Vesnici Mirotín budovanou v sousedství ukrajinského Hlupanina obývalo záhy přes tři sta českých obyvatel. Bylo to dáno hlavně velikostí rodin, které sem přicházely. Tento počet obyvatelstva Mirotína a Českého Háje, se udržoval prakticky až do doby reemigrace. Bylo to navzdory některým pohybům směrem za oceán, do Československa, anebo také na jih, do krymské oblasti. Ony se totiž některé rodiny exulantů stěhovaly mezi všemi vyjmenovanými oblastmi. Stejně tak jako někteří kazatelé.
Původ novoosídlenců byl mezi potomky českých pobělohorských exulantů ve Slezsku, ale důvody k jejich přesídlení ze Slezska do Polska a na Volyň byly především ekonomické. Cesta sem na Volyň byla 4× levnější než do Ameriky a půda zde byla ještě na samém začátku 20. století také ještě velice levná. To vše byly pochopitelné důvody, stejně jako prvotní tolerance k jimi vyznávané víře. Ze skromných dostupných zdrojů (například čtyř matrik, vedených hlavně kazateli v rámci mirotínského baptistického sboru) zjišťujeme, jak málo vesnici zasahovaly vlivy domácího prostředí. Mám tím na mysli hlavně to, že se jen v ojedinělých případech Češi ženili, anebo také Češky vdávaly s Ukrajinci nebo Rusy. Vliv na to mělo složení obyvatel vesnice. Kdy zmínění baptisté, ale i ostatní obyvatelé, si žili životy v rámci své komunity, tedy poněkud odtažitě od jiných náboženských a občanských společenství.
Mirotínští
Dnes je pro nás potomky mirotínských velká škoda, že se do původních zápisů matrik dostávaly informace týkající se výhradně vnitrosborového života a nebyly tam zahrnovány případy osadníků žijících mimo baptistický sbor. Ale zase jsou tam zaneseny informace o baptistech z vesnic ležících v okolní oblasti, které neměly zřejmě vlastní sborovou organizaci. Právě tyto matriky jen potvrzují tu dobrovolnou separaci od okolí, která se částečně projevovala ještě po reemigraci v Čechách. Vytváří to dojem, že exulanti vše, mimo svou sborovou komunitu, přijímali se značnou nedůvěrou.
Cituji ze vzpomínek pana Jiřího Němečka, mirotínského rodáka: „Začátky života českých rodin nebyly snadné, mnoho rodin si muselo půjčit peníze v bance na zakoupení půdy, výstavbu budov a pořízení živého a mrtvého inventáře. Museli maximálně šetřit, ale všichni byli šťastní, že mohou pracovat na svém a bydlet pod vlastní střechou (někteří i v provizorním). Těšilo je žít mezi spoluobčany vyznávajícími stejné duchovní a mravní hodnoty i horlivost k službě Bohu. Byla dodržována úzkostlivá čistota života ve sboru i jedinců a vládla zde přísná sborová kázeň. Při zakládání obce se občané dohodli, že v obci nesmí nikdo otevřít hospodu, kde by se prodával alkohol, a to se jim také podařilo. Až do odjezdu v r. 1947 to byl ojedinělý případ na Ukrajině.“
Vesnici tvořila, a stále tvoří, jedna 3,4 km dlouhá ulice, s domy jako korálky po obou stranách. Druhá řada domů se nestavěla, protože plocha za domy byla využívána k zemědělským účelům, a tak bylo jednodušší stavět vedle sebe, byť to vesnici stále jen prodlužovalo! Protože stavebního materiálu jako je kámen bylo v okolí velmi málo, tak když někdo vyoral kámen na poli, odnesl ho povinně do vsi pro stavební účely.
Již při zakládání vesnice, vyčlenili osadníci po vzájemné dohodě, uprostřed plochu o celkové rozloze 2 ha. Bylo to místo určené pro kostel, školu a hřbitov. Kromě toho, měla své místo uprostřed obce i hasičská zbrojnice. Z jedné staré původní budovy, která zde stála, si udělali školu. Ta v prvních letech provizorně sloužila v neděli pro konání bohoslužeb. V dalších letech si mirotínští svépomocí vybudovali vlastní modlitebnu, respektive kostel. Prof. Jaroslav Vaculík v Dějinách volyňských Čechů II píše: „Modlitebna baptistů v Mirotíně byla postavena podle návrhu laického stavitele mlynáře Zajíčka v roce 1912. Interiér byl vyzdoben verši z bible v českém, polském a ruském jazyce.“ To byla další z bohulibých aktivit pana Josefa Zajíčka, který byl velice činný, ovšem na stavbě se podíleli téměř všichni obyvatelé vesnice. Kostel byl posvěcen 28. září 1912, vešlo se prý do něj až pět set věřících a výročí slavnostního otevření kostela se pak v budoucnu stalo v Mirotíně dnem posvícenským.
Při instalaci pamětní desky v roce 2017 byl stav mirotínského kostela velmi špatný. Na štítu budovy byl dosud státní znak SSSR, který tam byl zřejmě přidělán k 50. výročí vzniku tehdejšího Sovětského svazu. Před tím prý budova delší dobu sloužila místnímu kolchozu jako skladiště obilí. Dnes je v přední části budovy zřízena jakási společenská klubovna obce a Mirotínský starosta zmínil, že mají příslib financí k rekonstrukci. Takže je snad naděje ke zlepšení situace.
Lukavec
V této obci uprostřed Českého středohoří jsem se v rodině, jak se říkávalo „soukromě hospodařícího rolníka“ Václava Sazečka (mladšího) 30. ledna 1950 narodil, jako třetí dítě a první syn. Otec byl jedním z mnoha reemigrantů z dlouhé řady volyňských Čechů, kteří se vrátili po více než sedmdesáti pěti letech úspěšného působení v bývalé carské Volyňské gubernii, zpátky do Čech. Rozhodnutí volyňských Čechů, vrátit se do původní vlasti, vygradovalo v posledních letech před válkou, ale hlavně během ní. Před 2. světovou válkou se jich na Volyni dotkly některé tlaky ze strany nacionalistů polských, během války a ještě více k jejímu konci i po ní, zase ataky nacionalistů ukrajinských, známých u nás především jako banderovci. Jednou z 384 českých doložených obětí jejich řádění na Volyni byl i nejmladší strýc Václava Sazečka mladšího, ani ne pětadvacetiletý Jaroslav. Byl bestiálně zabit v únoru 1944, spolu s jedním dalším občanem Mirotína.
Drtivá většina dospělých mužů „volyňáků“, schopných vojenské služby, se prý na jaře v roce 1944 spontánně přihlásila do tehdejší „Svobodovy“ jednotky, bojující na straně Rudé armády proti nacistickému Německu. Také Václav Sazeček mladší, stejně jako jeho dva volyňští strýci Josef a Vladimír, přišel tou dlouhou a těžkou cestou, spolu s vítěznými jednotkami přes proslulou Duklu do tehdejší okupované ČSR. Po rozpuštění vojenských jednotek v roce 1946, a někteří už vlastně během roku 1945, se volyňští muži většinou přihlásili o volné zemědělské usedlosti, které se zejména v pohraničí nabízely ve velké míře k užívání. Nakonec jim to vše prý bylo údajně naslibováno ještě na Volyni, před jejich nástupem do armády! Už tehdy se mluvilo o vystěhování většiny německého obyvatelstva z českého pohraničí, někdy stále nesprávně nazývaného „Sudety“. Příčina těchto opatření byla zřejmá, byl to hlavně podíl českých Němců na rozbití republiky a jimi silně proklamovaný zájem, žít spolu s Němci ve společném státě. Vesnička Lukavec ležela pouhé dva kilometry od protektorátní hranice s Německem, která se nacházela zhruba napůl cesty mezi ní a sousedními Keblicemi. Takže do pohraničí spadala, jak se říká s odřenýma ušima.
Při poválečném přidělování majetků volyňským Čechům v ČSR šlo většinou o domy a pozemky původně patřící odsunutým německým rodinám, nebo po Němcích, kteří už sami pohraničí opustili. Majetky tam ale většinou byly vyrabované hned po skončení války českými „zlatokopy“ z vnitrozemí, anebo dalšími dobrodruhy všemožného ražení. V několika prvních měsících po skončení války a po následném „odsunu“, se také někteří Němci vraceli přes děravou hranici pro části zanechaného majetku nebo také pro zakopané cennosti. Několik německých rodin, soudě podle jejich jmen - Walter, Freibera, Ehrlich, Fisher a další, v Lukavci zůstalo. Tak tomu bylo zřejmě i v jiných vesnicích a městech.
Do Lukavce přišlo těchto Svobodových vojáků hned několik. Kromě zmíněných dvou Sazečků také několik bratrů Dědkových a Stehlíků. Téměř všichni z nich dokonce pocházeli z jedné vesnice, z Mirotína a z jeho nejbližšího okolí. Teprve v roce 1947 pak za nimi přijely i jejich rodiny. Na jednu rodinu, respektive na jednotlivé dospělé osoby, se tehdy většinou přidělovalo 7 až 8 ha zemědělské půdy. Pokud už nebyly zemědělské usedlosti úplně vyrabované, získali tito noví nabyvatelé i potřebné zemědělské stroje a k nim přiměřené prostředky.
Drtivá většina příchozích „volyňáků“ byli původně zemědělci, měli proto s běžnými pracemi na vesnici bohaté zkušenosti. Vždyť všechny ty své kvalitní znalosti prokázali už na ruské Volyni, když tam naučili značně zaostalé Ukrajince mnohým užitečným zemědělským praktikám, Ukrajincům do roku 1865 většinou neznámým.
Václav (ročník 1924) přišel do Lukavce jako svobodný mladý muž a záhy se zde seznámil s keblickou rodačkou Jiřinkou Frankovou. Frankovi, stejně jako mnozí další kebličané, přišli do Lukavce také až po skončení války. Jejich příchod byl motivován stejně jako příchod „volyňáků“, tedy osídlováním vylidněných pohraničních vesnic. Keblice ležely, jak již bylo řečeno, v době války hned za tou pomyslnou čárou, uvnitř protektorátu. Václav a Jiřinka uzavřeli 21. září 1946 manželský svazek, který jim vydržel až do roku 2004, kdy Václav v nedožitých osmdesáti letech zemřel. Jiřinka zemřela o celých deset let později. Z jejich manželství vyšlo celkem devět dětí.
Bylo již zmíněno, že volyňští Češi se většinou hodlali živit zemědělstvím. A tak Sazečkovi dostali k usedlosti číslo 40 svých 15 ha zemědělské půdy. Když se v roce 1947 vrátilo do ČSR zbývajících více než 34.000 rodinných příslušníků „volyňáků“, tak se k Václavovi na nezbytný čas nastěhovali jeho rodiče i s jeho třemi sourozenci. Rodiče během krátké doby dostali k dispozici také svůj příděl půdy a usedlost v nedalekém Oparně.
Ještě je třeba zmínit málo známou okolnost, že za přidělenou usedlost mladí manželé Václav a Jiřinka Sazečkovi, spláceli dluh 138.500 korun, který jim byl „velkoryse“ rozepsaný na deset let. To vyplynulo z dokladů, které měl Václav pečlivě uložené, a které se nikdy s dětmi doma neprobíraly. K tomu snad jen ještě jedna malá poznámka. Nominální hodnota tohoto dluhu zůstávala pro dlužníky stále stejná, navzdory měnové reformě z roku 1953. Dluh v žádném kurzu ponížen nebyl, a navíc se k němu vázala i povinnost pracovat ve státním statku Lukavec.
Dům číslo 40 v Lukavci, přidělený Václavově rodině sousedil z pravé strany s domem č. p. 39, kde začal svůj nový život i Václavův strýc, také bývalý voják „svobodovec“ Vladimír Sazeček. Kdo by si myslel, že proto šlo o přátelské a idylické sousedství, ten by se hodně spletl! Paní Jiřinka byla, mírně řečeno, konfliktní typ a po krátké době se obě rodiny vlastně přestaly stýkat! To se ovšem ke smůle hlavně všech malých dětí, týkalo i dalších příbuzných.
V dubnu 1947 se Sazečkům v Lukavci narodila první dcera Růžena a na konci září 1948 další dcera Venuše. Rodině se i přes tehdejší docela tvrdé povinné odvody do eráru dařilo poměrně dobře. Půda tu byla dosti úrodná, za vypěstované plodiny se pokaždé dalo něco utržit a rozmnožovat i takzvaný živý inventář. To již v Československu proběhly známé politické změny, které měly samozřejmě vliv i na další vývoj této komunity, potažmo i rodiny. Volyňští Češi, protože mnozí z nich pocházeli i z exulantů, byli také silného náboženského založení. Jednalo se především o reformované evangelíky a v našem případě hlavně o baptisty. Volyňská vesnice Mirotín, odkud Sazečkové pocházeli, byla nakonec největším centrem baptistů mezi volyňskými Čechy! Nový politický režim nastolený v roce 1948 v ČSR ovšem podle převzatého sovětském vzoru žádným náboženstvím vůbec nepřál. Většina kazatelů přišlých z Volyně prošla kriminály, ale někteří jiní baptisté se pak ocitli na seznamech proslulé StB.
Problémem pro tyto reemigranty z východu bylo tedy nadcházející, pro ně dosti nečekané, politické směřování státu. Oni už totiž měli nezapomenutelné negativní zkušenosti s komunistickými experimenty všeho druhu, a tak tento vývoj nijak zvlášť nevítali. To byly hlavní sporné body v jednání českých úřadů s „volyňáky“. Mnozí z nich to potom odnesli i několikaletým vězněním za ilegální činnost. Jestliže utekli z dosahu bolševických lágrů v Rusku, tak tady se jim někteří nevyhnuli! Ta kritická období pro ně byla dvě. To první přišlo těsně po „Únoru“ a druhé vzápětí při zahájení „kolektivizace“. Přitom původně se někteří architekti nové vnitřní politiky naivně domnívali, že to budou právě lidé z Volyně, kdo tady podpoří ideologii importovanou z východu. Opak však byl pravdou, ani ta krátkodobá zkušenost se sověty se nedala jen tak lehce vymazat z paměti! Navíc „Volyňáci“ byli docela tvrdé palice, koneckonců jejich předci museli být hodně tvrdí, aby zvládli vše, co souviselo s usazením a pobytem v ruském prostředí.
Dalo by se napsat ještě mnoho jistě zajímavého. Ale doporučuji nahlédnout i do dalších článků o volyňských Češích, zde uvedených v sekci "další články autora"!
