Hlavní obsah
Příroda a ekologie

Můj pes mě asi nemá rád. O bezpodmínečné lásce obráceně

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Pixabay

Ilustrační foto

Říká se, že pes je nejvěrnějším přítelem člověka. Ono mu ale ani nic jiného nezbývá, když je na něm totálně závislý. Co když vás ale pes nemá rád?

Článek

Když pomineme pracovní důvody, jako v případě psů služebních, loveckých, honáckých či hlídacích, psy si pořizujeme hlavně proto, aby nám dělali společnost. A jsme za ni velmi ochotni zaplatit. Nejen penězi, ale i časem, úpravou životního stylu, a hlavně emoční investicí.

Každý, kdo si pořizuje čtyřnohého přítele, od něj něco očekává. A pes se takové představě chtě nechtě musí podřídit.

Jestli bude bydlet na dvoře a čekat, kdy se s ním páníček přijde ven pomazlit, protože do baráku nesmí, jestli bude každé ráno s paničkou v rámci její kondiční chvilky běhat po parku nebo bude celý den zavřený doma a trpělivě čekat, až se rodiče vrátí z práce.

Pes nemá do svého životního stylu a harmonogramu co mluvit, páníčci vždycky vědí nejlépe, co je pro ně dobré.

Všechna rozhodnutí jsou na majiteli, a přestože zdaleka ne každý pes by si stejný život zvolil, pokud by takovou možnost měl, naprostá většina z nich svým páníčkům projevuje vřelou lásku. Z jejich přítomnosti, byť poskrovné, se radují a vyjadřují svůj vděk. A my je za to milujeme.

Ale co když poskytujete svému psovi v dobré víře to nejlepší a on vás stejně nijak očividně nezbožňuje?

Kupujete mu nejkvalitnější žrádlo, ještě mu přilepšíte kouskem šunčičky, každý den s ním trávíte hodiny na procházkách a v psích parcích, drbete ho za ušima, házíte mu míčky, a ještě ho třeba necháváte spát u sebe v posteli. A stejně se velkého vděku za svoji péči nedočkáte.

Váš pes vás následuje, protože musí. Vrtět ocasem z prosté lásky k vám ho takřka nikdy nevidíte. Na gauči sedíte každý na opačné straně a na záchod vás nedoprovází jako někteří věrní jedinci. Sám od sebe se nikdy nepřijde pomazlit a vaše projevy lásky spíš toleruje, než že by mu byly příjemné. Zkrátka a dobře cítíte, že jste mu ukradení. Nebo že vás nemá rád.

Řeč není jenom o adoptovaných pejscích, kteří většinou potřebují víc času, než kolik jim je naše trpělivost ochotna přiznat. A někdy to nespraví ani ten čas.

Možná se sami sebe ptáte, proč já toho psa vlastně mám, když od něj zpátky za svou péči a lásku nic nedostávám?

Nemůžete říct, že by se vás pes bál nebo vás nesnášel, to zase ne. Neštěká na vás, nevrčí, neutíká před vámi a neuhýbá pohledem. Zdá se být se svým životem spokojený. Jenom vás prostě trochu ignoruje a na nějaké dobrovolné mazlení můžete zapomenout.

Vyloučíme-li špatnou zkušenost nebo trauma z minulosti, které se zahojí jenom časem, spoustou respektu a trpělivosti, možná jenom máte doma pejska individualistu. A vůbec to nemusí znamenat, že vás nemá rád. Třeba vám lásku vyznává jinak, než chcete a umíte docenit.

Stejně jako lidé, i psi mají různé povahy, potřeby vlastního prostoru a způsoby vyjadřování emocí. Možná jste i vy někdy měli partnerku či partnera, o kterém jste pochybovali, že vás miluje jenom proto, že vám to každý den nahlas nesděloval. A možná jste se hrozně spletli. Ve skutečnosti vás ten dotyčný měl rád mnohem víc než jeho následovník, který vám říkal od rána do večera, jak moc vás miluje a pak vás bez mrknutí oka vyměnil za někoho jiného.

Se psy je to podobné. Někteří zkrátka nejsou tak expresivní, jak bychom si přáli. Mají větší potřebu soukromí a vlastního prostoru a fyzické projevy lásky jim nejsou příjemné.

A přesto přese všechno se ve dveřích objeví jiný člen rodiny nebo přítel a váš pes najednou skáče radostí, vrtí ocasem a mohl by se z dotyčného zbláznit. Připadáte si jako pitomci a z vašeho psa je nevděčník.

Je těžké nebrat si to osobně a namlouvat si, že jde jen o kouzlo občasné příležitosti, zatímco vy jste každodenní a možná trochu nudnou součástí jeho života.

Ano, mluvím o sobě a své fence, která se mnou sdílí domácnost už rok a čtvrt a žijeme samy.

Chodíme spolu do psího parku, kde je mezi svými opravdu šťastná. Co já bych pro ni neudělala! Závidím ostatním páníčkům přítulnost jejich mazlíčků a realizuji se muchlováním s cizími psy, kteří mi svoji přízeň veřejně prokazují.

Jenomže ta moje se nenechá od cizího ani pohladit. Skrčí se, uhne hlavou a odběhne. Mezi štamgasty už dokonce proběhla i soutěž „Kdo pohladí Belindu.“ Klání skončilo bez vítěze.

Zkrátka v nás lidi nemá velkou důvěru nebo na fyzickém kontaktu s námi nevidí nic potěšujícího. Nebo obojí.

Její individualita a ignorace má ovšem i své praktické stránky. Klidně můžu odejít nakoupit, na skleničku s kamarádkou nebo do kanceláře a ona ani nezvedne hlavu, natož aby po mně smutně koukala.

Každý drobný projev náklonnosti a maličkého pokroku v našem vztahu, respektive v jejím vztahu ke mně, mi vhání slzy do očí. Po roce se poprvé o mě na tom našem společném gauči opřela. Dala jsem přes ní ruku a hodinu se bála pohnout, aby si to zase nerozmyslela.

Přízeň totiž není automatická a nedá se koupit miskou žrádla. Jenom bláhový člověk může předpokládat, že jakýkoli pes bude štěstím bez sebe jenom proto, že si vybral právě jeho. Každý vztah vyžaduje toleranci, respekt a spoustu lásky.

Vím, že mě Belinda i tak má ráda. O víkendu jsme byli s přáteli a jejich psem na procházce v lese. Pobíhala mezi stromy, nahoru, dolů, v kruzích, zkrátka šťastná jako blecha. Schovala jsem se do křoví.

Belinda přiběhla zpátky ke skupince a neviděla mě. Napřed se chvilku rozhlížela, pelášila po cestičce tam a zpátky, a nakonec začala hlasitě brečet. Připadala jsem si jako sprostý vyděrač. Vystoupila jsem z křoví, Belinda trošku zavrtěla ocáskem, čuchla si ke mně a zase si odběhla po svých.

Odkudsi vylezli postarší houbaři s jezevčíkem. Byl to takový ten uňafaný pejsek, který z principu štěká na každé cizí nohy, tentokrát asi z metrové vzdálenosti na ty mé. Najednou se odkudsi přiřítila Belinda, skočila mezi mě a jezevčíka, lehce na něj vycenila zuby, a když jsem byla dle jejího názoru v bezpečí, zase se vzdálila.

A pak že mě nemá ráda!

Belindu bych nevyměnila za nic na světě. Láska není samozřejmá, ani ta zvířecí. A jestli se projevuje skákáním, vrtěním ocasem a olizováním nebo úplně nenápadně, není podstatné.

To naše láska ke zvířatům z nás dělá lepší lidi, ne jejich láska k nám.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz