Článek
Být veterinářkou bylo i mým přáním, když jsem byla malá holka. Vydrželo mi mnoho let a zhroutilo se poté, kdy jsem si na střední škole přiznala, že přírodní vědy nejsou mojí silnou stránkou. A hlavně že bych psychicky neunesla pohled na trpící němou tvář a rozhodně ji nebyla schopna zabít, aniž by to na mě zanechalo následky.
Netušila jsem, jak blízko pravdě jsem byla. Že problémy, kterým mnozí veterináři musí čelit, jsou daleko hlubší a závažnější a pro citlivou duši, která je kromě jiného předpokladem dobrého veterináře, mohou mít tragické následky.
Před pár dny na mě vyskočil článek v anglických zprávách o mladém, 35letém veterináři z jihoanglického Farehamu, který si dobrovolně vzal život, protože neunesl tíhu zoufalství a stresu.
Doktor John Ellis prý už dál nemohl čelit rostoucím požadavkům majetných majitelů na eutanazii domácích zvířat, jejichž záchrana sice byla možná, ale oni odmítali za léčbu platit, přestože přijížděli v luxusních autech. Nebo těch nemajetných, kteří byli ochotni se zadlužit, jenom aby jejich mazlíček přežil, ale přijížděli příliš pozdě, když už nebylo pomoci.
Doktor Ellis dobrovolně odešel způsobem typickým pro další veterináře, kteří se rozhodnou svůj život ukončit. Vstříkl si do žíly stejnou látku, kterou používal k uspávání zvířat, a ke které měl volný přístup a potřebné odborné znalosti, a provedl eutanázii sám na sobě.
Osud doktora Ellise, kterého jsem pochopitelně neznala, mě chytil za srdce. Asi protože mám k povolání veterináře stále citlivý vztah a úctu, a zvířata mě provázejí celým životem, zamyslela jsem se nad tím, čemu vlastně musí zvířecí lékaři čelit.
Kromě toho jsem o tématu přečetla mnoho článků v odborném a celosvětovém tisku a poskládala smutnou a alarmující realitu veterinářského života.
Upozorňuji, že uvedené informace nezahrnují žádné statistické údaje z České republiky, přesto nutí k zamyšlení. Z povahy profese je jasné, že dopady na citlivou veterinářskou duši budou podobné.
Doktor Ellis není ve veterinářských řadách žádnou výjimkou. Počet sebevražd mezi veterináři je v zemích Velké Británie, Kanady, USA, Austrálie a Španělska totiž až čtyřikrát vyšší než u jiných profesí, což je překvapující a otřesná statistika.
Poslání veterinářů a lidských lékařů je velmi podobné. Léčit živé bytosti. Pochopitelně lidské zdraví, a tudíž povolání lékaře, je společensky i z hlediska úcty k profesi na jiné úrovni, ale existuje mezi nimi ještě jiný rozdíl. Lékaři nezabíjejí. Bojují všemi dostupnými prostředky až do konce.
Veterinář také cítí, že jeho úkolem je zachraňovat životy, praxe tomu ovšem mnohdy neodpovídá. Musí čelit případům týrání zvířat, nevyhnutelným i vyhnutelným eutanáziím, rozlíceným i zoufalým majitelům a v neposlední řadě inkasování peněz za služby.
Léčení domácích zvířat totiž není nic jiného než služba veřejnosti. Přestože se za ní skrývá hluboké emocionální i profesní přesvědčení.
Představte si, že můžete trpícímu zvířeti pomoct, ale cena za léčbu daleko převyšuje možnosti či ochotu majitele zaplatit. I kdybyste chtěli, samaritány být nemůžete. Ať děláte, co děláte, téměř vždycky někdo trpí.
Veterinární služby jsou business jako každý jiný se všemi náklady, které se k tomu váží, včetně výplaty, která vzhledem k odpracovaným hodinám, stresu a nikdy nekončícímu se vzdělávání, rozhodně nebývá závratná.
Pak se přišourá stařeček, kterému už nikdo jiný, než nemocný jezvčík nezůstal. Za ním přijede floutek v bouráku s asociálním pitbulem, kterému se evidentně vůbec nevěnuje. A řekne vám, že operaci nezaplatí, to ho radši utraťte. A další vám začne vyhrožovat soudy, tiskem, sociálními sítěmi nebo vás citově vydírá.
Nazývají vás zloději, necity, opírají se o lékařskou etiku a říkají vám, že vaším úkolem je léčit a zachraňovat, nikoli vydělávat peníze. Přece jste museli taky na něco přísahat, stejně jako doktoři, ne?
Zoufalí majitelé zvířat potřebují svůj vztek a zmar někde vybít a veterinář je první na řadě. I on by chtěl domácího mazlíčka vyléčit a zachránit. Proto přece dlouho a náročně studoval. Ne, aby se nečinně díval na trpící zvíře a nedej bože ho musel navždy uspat. Protože on chtěl přece pomáhat. Často ale nemůže a jeho psychika má své limity.
Samozřejmě se problém se netýká jen klinik pro domácí mazlíčky, ale kupříkladu i veterinářů farmářských zvířat, kteří musí kolikrát uspávat celá stáda zdravých jedinců kvůli přenosným chorobám.
V mnohých státech je veterinární studium velmi drahé. Studenti se zadluží vysokými studentskými půjčkami, které po nástupu do praxe musí začít splácet. Trvá dlouhá léta, než se s finančními závazky vypořádají. A brzy zjistí, že i jejich představy o povolání berou za své.
Některé stresové faktory ohrožující veterináře jsou skutečně pro jejich povolání unikátní. Patří mezi ně emocionální zátěž, finanční tlaky, dlouhá pracovní doba, vysoká očekávání a perfekcionismus a v neposlední řadě soucit se živým stvořením.
Každodenně jsou vystaveni stresu z interakce s trpícím zvířetem na jedné straně a vystresovaným majitelem na straně druhé.
Existuje mnoho celosvětových studií, z jejichž závěrů vyplývá, že povolání veterináře je jedno z nejrizikovějších z pohledu patologického stresu, úzkostí, depresí a měrou sebevražd.
Filozofie, že eutanázie má přednost před utrpením, bohužel dostihuje velký počet veterinářů i v osobním životě. Když už neví kudy kam, sáhnou po řešení, které tak dobře znají. Proto ve většině zmíněných zemích existuji speciální programy a krizové linky pomoci zaměstnancům veterinárních ordinací v oblasti duševního zdraví.
Neumím si ani zdálky podobnou emocionální houpačku představit. Ráno úspěšně porodit zdravá štěňata, pak několik zvířat usmrtit, a nakonec čelit výhrůžkám a zklamáním.
Už jim nezávidím, že dokázali to, co já ne. Veterinářům patří můj hluboký obdiv a úcta.
