Článek
Být švagrem krále není pro cestovatelské povahy a dobrodružné typy k zahození. Ono to není k zahození ani pro pecivály. Kdo by se rád nepodíval za královy, potažmo státní peníze, za hranice všedních dnů?
Pokud sedí na královském trůnu švagr není nic snazšího, než vyrazit. Je k tomu logicky potřebná sestra, kterou by si král vzal za ženu. Jaroslav Lev z Rožmitálu jednu takovou náhodou měl. Jmenovala se Johanka a stala se manželkou husitského krále Jiřího z Poděbrad.
Doba pokročila, vývoj se nedá zastavit a k dnešním cestám po světě není potřeba příbuzenského vztahu s korunovanou hlavou. Stačí být jedním z mnoha poslanců nebo senátorů a spanilé jízdy do všech možných i nemožných destinací v luxusním provedení vás nebudou stát ani korunu.
Jeden rozdíl snad přeci jen existuje. Ti současní cestovatelé si nevedou deník a nezapisují do všech podrobností svá dobrodružství. Naopak, snaží se ve svých zprávách co nejvíce mást, fabulovat a lhát, aby z nich bylo patrno, že vše, co na svých výletech činili, bylo v zájmu a blaha lidu této země.
Lev z Rožmitálu také nepsal vlastní rukou co, kde a kdy, popřípadě za kolik na svých cestách pořídil. Od toho měl ve své družině Václava Šaška z Bířkovic. A ten psal hodně podrobně.
Cílem mise, později nazvané Z Čech až na konec světa, nebyl onen konec světa, i když se tam také dostali, ale návštěva všech evropských království a knížectví. A nakonec také ke svatému Jakubovi zvanému ve Španělsku Maurobijec. Turci byli pro křesťanský svět vážnou hrozbou a domluvit se na společném obraně proti muslimské hrozbě začínalo být více než nutné.
Takže „Léta vykoupení našeho tisícího čtyřstého šedesátého pátého, toho dne, který následuje po svátku svaté Kateřiny panny vydal se pan Lev na cestu. Vyjel z Prahy s dvaapadesáti koňmi a s jedním komorním vozem“.
Přes Plzeň do Norimberku, kde viděli množství relikvií, včetně jesliček, ve kterých ležel Ježíšek, zub svatého Jana Křtitele, hřeb, který probodl pravou ruku Ježíše a hlavně kopí, kterým byl proklán Ježíšův bok. Prsteny, které položili na kopí měly dotyčné chránit od bolestí a píchání v boku.
V dalších německých městech předváděli svá umění rytíři na turnajích. V tom vynikal pan Žehrovský, který srážel soupeře ze sedel jako kuželky a jejich dřevce lámal jako špejle.
V Bruselu zase zápasil silák Jan muž proti muži. Aby nebyla uražena počestnost paní a dívek, nebylo povoleno zápasit nazí, jak bylo zvykem, ale v kabátcích pod kolena. Tady už Jan nebyl tak úspěšný, nicméně i po prohraném zápase se mu dostalo za odměnu tolik vína „že jsem se jenom stěží dostal domů, protože jsem se opil.“
V Dunkerque spatřila výprava poprvé moře. Výsledkem byl první český popis včetně záznamu o mořských větrech, odlivu a přílivu.
Londýn je ohromil svou velikostí a zvyky. Před vstupem do hospody byli vítáni krčmářkou i s doprovodem a to tak, že polibkem. Každý s každým, takže to bylo nějakého pusinkování. K tomu oslnili obyvatele délkou a „spanilostí kadeří“. Londýňané si mysleli, že jsou umělé a na hlavě přilepené pryskyřicí. Čtyřicet dnů byli hosty krále Eduarda IV., než se bezpečně přes Normandské ostrovy vrátili na kontinent.
O návštěvě u francouzského krále Ludvík XI., který výpravu přijal nadmíru přátelsky není mnoho zpráv a jejich cesta pokračovala směrem na jih, přes Pyreneje do Burgosu a Segovie. Po přijetí králem Kastilie jim bylo umožněno vzácné privilegium. Nahlédnout do královské pokladnice. Ovšem za přísných bezpečnostních opatření. Vpouštěni byli po jen pěti. Zřejmě se až do Španěl donesla pověst o tom, co jsou husitští Čechové zač.
Svoji sílu opět předvedl v zápase pan Žehrovský, který povalil na zem jejich favorita, až do této chvíle neporaženého.
Pan Jan nebyl jen zdatný v boji a zápase, ale zřejmě i na poli milostném se uměl otáčet. „Když se pan Jan Žehrovský, laškuje s nějakou dívkou, dotkl jejích prsu, nějaký Španěl, který to zahlédl, mu nadával svým jazykem, ale nerozuměli jsme, co řekl. A tak pan Jan k němu přistoupil, vyťal mu pohubek a vyhodil ho z hospody.“
Tato pasáž z deníku pana Šaška nápadně připomíná situaci jistého vojína Švejka a sapéra Vodičky v Királyhidě. Tam se servali jako koně s Maďary kvůli jisté vdané paničce.
Poté konečně svatý Jakub v Santiago de Compostela. A Finisterre, konec světa. Dál už byla jen voda, nekonečné moře bez hranic. Sem připlul, podle místní pověsti, Ježíš se svou matkou a na hoře s názvem Tmavá hvězda nechali vystavět kostel panenské Rodičky boží. Stojí tam dodnes.
Dál už to nešlo, tak obrátili koně a vydali se na zpáteční cestu. Povinná zastávka v Madridu a dál na sever do Katalánska. Země to byla nehostinná a nepřátelská, stejně jako její obyvatelé. „Katalánci jsou lidé proradní a zločinní, víry sice křesťanské, přitom však horší než kteříkoli pohané. Bořita z Martinic byl od nich jat.“
Francie, Itálie a konečně Štýrský Hradec. Setkání s císařem Fridrichem bylo nezapomenutelné, zvlášť pro kronikáře Václava Šaška z Bířkova. Pasován na rytíře byl samotným císařem.
A odtud to už bylo domů, na zámek do Blatné, co by kamenem dohodil.
Zdroje:
