Článek
Poprvé to bylo po roce 1990, kdy Prognostický ústav vyvrhnul obsah svých útrob a všelijaké dříve komunistické, poté už demokratické figury, zaneřádily naši politickou a bankovní scénu, včetně pozic nejvyšších. To bylo vizí a prognóz, co a jak bude, když jsme konečně zvítězili nad hydrou komunismu. Většina členské základny KSČ v tichosti zahodila své rudé legitimace, protože přestaly být k užitku i prospěchu. A začalo se věštit.
Kněžna Libuše, co věštila slávu dotýkající se hvězd byla naprostá amatérka ve srovnání s novodobými věštci. Ti věděli a denně oblažovali národ svým věštěním o době, ve které doženeme ekonomicky Západ a pak už bude, s jistou nadsázkou, „koruna jak marka“. Nestalo se ani jedno. Koruna se k marce nepřiblížila, a ta následně zanikla, aby byla nahrazena jinou měnou, k níž má koruna stejně daleko, ne-li dále než k té marce.
Čas oponou trhnul, jak pravil kterýsi klasik, jsme o jednu generaci dál a v zemi na opačné straně polokoule se konaly prezidentské volby. Jak dopadly všichni víme, americký lid si vybral a zvolil. A titulky článků v českých médiích opět zachvátila vlna prognóz. Kde kdo, známý i neznámý má potřebu věštit co se stane s Amerikou a potažmo i zbytkem světa, když bude teď prezidentem ten Donald.
Jistý týdeník sice věští, že konec světa nenastane, ale rozhodně nás čeká jízda. Jeden zase tuší, že dojde k zastavení války na Ukrajině. Jakýsi poradce kohosi ví, že Trump bude silným prezidentem. No, na takové moudro nepotřeboval ani křišťálovou kouli, na to stačí lógr. Známý kuchař jen tak z hlavy ví, že Trump je pro všechny lepší. Tedy i pro mě, to mám opravdu radost. A o hereckých a jiných celebritách ani nemluvě. To jsou všechno klony samotného Nostradama.
Nakonec nás jistý pán chce seznámit s vývojem světa v příštím roce na základě čtení z palmových svitků. Kdo má zájem, dozví se to, kde jinde než v Brně.
Věštby českých Sibyl má jepičí život. Dříve než by mělo dojít ke konfrontaci řečí a reality, tisk je zavalen dalšími událostmi, takže nesmyslné žvatlání o budoucnosti mizí v propadlišti zapomnění. Včerejší zpráva je dnešní mrtvola.
A tak se zřejmě na smetišti prognóz ocitly i ty, které věštily českému národu například toto:
Že třicet let po vyhlášení Zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu č. 198/sedí na Pražském hradě bývalý komunistický kádr a první dámou je lampasácký politruk/ka. Jak jinak než bývalý/lá. Ten, kdo za minulého režimu absolvoval povinnou vojenskou službu ví, co byli politruci zač.
Že třicet let po „plyšáku“ budou normalizační a posléze kapitalističtí umělci ronit krokodýlí slzy nad výší svého důchodu.
Že národ „holubičích povah“ bude mít nejvíce generálů na počet obyvatel na světě.
A mnoho dalších „Že…“, která věštěna, prognózována a všelijak jinak oznamována národu skončila překřičena jinými, zřejmě důležitějšími informacemi.
Ale naskýtá se i druhá možnost. Že nikdo z těch hvězdopravců nikdy nic takového nevěštil. Proč? Protože žádní věštci nebyli a nejsou. Jsou to jen obyčejní lidé, kteří mají potřebu dokazovat a předvádět ve veřejném prostoru svoji moudrost a výjimečnost. Nestačí jim jen „držet se svého kopyta“ jako každý švec, ale chtějí víc. Být viděni. Protože o kom se nepíše, ten neexistuje.
