Článek
Masový vrah Karol Pazúr s nadšením vítal nacisty i komunisty
Národní hrdina boje proti fašismu. Teplé místečko a nadstandartní plat ve státní správě. Řada metálů a vyznamenání. Funkcionář Slovenského svazu protifašistických bojovníků, který se pravidelně zúčastnil velkých oslav Slovenského národního povstání.
To všechno byl Karol Pazúr. Nacista, komunista, spolupracovník StB a masový vrah, kterému nevadilo vraždit děti ani starce.
Vyučený knihvazač z Krompachu na východním Slovensku viděl svoji kariéru v ozbrojených složkách se zbraní, a ne v knihvazačské dílně. První příležitost se nabídla se vznikem fašistického Slovenského štátu. Vstoupil do Hlinkovy gardy a sloužil ve Slovenské rychlé divizi, která bojovala na východní frontě po boku nacistického Německa. V roce 1943 padl do zajetí Rudé armády a tam se najednou stal z komunistobijce přesvědčeným marxistou.
V nově vzniklé československé jednotce byl zpravodajcem, protože tato aktivita mu byla nejbližší. Riziko zranění nebo zabití na frontě bylo minimální, ale brutální výslechy zajatců a získávání informací uspokojovalo jeho sadistické pudy.
V roce 1944 vstoupil do komunistické strany a aby odstranil pochybnosti o své loajalitě, byl ve svých aktivitách papežštější než papež. Jak se říká „poturčenec horší Turka“. Tam potkal další komunistickou hyenu Bedřicha Reicina, se kterým si velmi rozuměl. Nacista a komunista Karol Pazúr se uchytil v každém režimu a v převlékání kabátů byl obratnější než kdokoliv jiný. Nový život bestie v lůnu Komunistické strany Československa mohl začít.
Jeho předchozí nacistická minulost mohla být v novém režimu problém, proto se rozhodl jednat tak, aby se předvedl jako nesmlouvavý bijec Němců. Na konci května roku 1945 zastával funkci poručíka vojenské zpravodajské služby.
Autor: Wojller/commons.wikimedia.org/volné dílo
Ráno 18. května 1945 v Lověšicích u Přerova požádal poručík Karol Pazúr, který dorazil s vojenským transportem československé armády, o proviant pro mužstvo. Zároveň se dotázal, jestli zde v obci nejsou zadržovaní nějací Němci. Předseda místního národního výboru odpověděl, že Němci spadají pod lidové soudy a vojákům je tedy vydat nemůže.
Jenže to Pazúr nemohl potřebovat. Bývalý člen Hlinkových gard zajatý Rudou armádou, bratr Julius dokonce členem SS. Taková minulost se dá vymazat jen krví. Samozřejmě ne vlastní, ale krví druhých.
Zjistil, že v obci je zadrženo 265 karpatských Němců, Maďarů a několik Slováků. Žádní vojáci ani váleční zločinci. Převážně ženy, děti a staří lidé.
Pazúr se vracel z vojenské přehlídky na Václavském náměstí na základnu v Petržalce. V tu dobu projížděla v šesti železničních vagónech z Čech na Slovensko skupina zakarpatských Němců. V roce 1944 byli německými úřady odvezeni do českých Sudet a teď se vraceli domů, na střední Slovensko.
Odmítnutý Pazúr se vrátil do budovy MNV a začal vyhrožovat předsedovi. „Chci patnáct chlapů na vykopání hrobů pro šest esesáků. Kdo odmítne, toho zastřelíme.“
Ty esesáky si samozřejmě vymyslel. Ale podařilo se mu sehnat seznam převážených Němců a nechal je shromáždit na lověšickém nádraží. Těm nalhal, že jdou na preventivní výslech. A lhal i veliteli transportu, že je členem vojenské rozvědky s povolením střílet Němce.
V devět večer tedy odvedli českoslovenští vojáci 267 zajatců, především žen a dětí, na návrší zvané Švédské šance. Kolem půlnoci vykopali místní muži masový hrob. V půl jedné začali vojáci zajatce střílet.
Svlečeni do spodního prádla, museli zajatci odevzdat šperky, peníze a doklady. Rodiče byli záměrně vražděni před očima svých dětí, z nichž některé byly pohřbeny zaživa. Několik Němců bylo dokonce v protifašistickém odboji a pomáhalo partyzánům.
O půl páté byli všichni mrtví. Karol Pazúr se svojí pravou rukou Bedřichem Smetanou chodil kolem jámy a oba stříleli do těch, kteří by mohli přežít.
Lověšičtí muži, které hlídali vojáci, poté hrob zasypali tenkou vrstvou hlíny. Bylo úterý 19. června pět hodin ráno a bylo po všem. Třicet místních mužů se vracelo domů a na kopci zůstalo pod třiceticentimetrovou vrstvou hlíny 267 mrtvol.
Autor: Ondřej Žváček/commons.wikimedia.org/volné dílo
Ráno se zpráva o masakru dostala na národní výbor v Přerově. Okamžitě vyslali do Lověšic četníky a několik sovětských důstojníků. Mužstvo i Pazúra zastihli na nádraží. Vojáci ještě rabovali v opuštěných vagónech. Na dotazy četníků sebevědomý Pazúr vůbec nereagoval a odeslal je do patřičných mezí. Sovětskému důstojníkovi ukázal jakousi legitimaci, ten zasalutoval a zavelel k odchodu.
Masová vražda byla sice zdokumentována, ale odložena „ad acta“. Soudruzi se rvali o moc a koryta, to mělo prioritu.
V roce 1947 díky usnesení Národního shromáždění, které žádalo vyšetření nejhorších poválečných zvěrstev, byl Karol Pazúr zatčen a odsouzen na sedm a půl roku. Jenže prokurátor se odvolal s tím, že Pazúr je „skvrna národa“ a „mravně méněcenný, nicméně příčetný“. Trest byl navýšen na dvacet let.
Ale to by nebyl Pazúr, aby nezačal pracovat na své další zářné budoucnosti. Ihned začal v kriminále donášet Stb a jeho starý přítel Reicin se po únoru 1948 přimlouval u prezidenta republiky za jeho propuštění. Soudruh pomohl soudruhovi a syfilitický alkoholik Gottwald Pazúra po dvou letech omilostnil. Zato jeho přímluvce Reicin dostal špagát od svých soudruhů v procesu se Slánským.
A poté vedl Karol Pazúr standartní život československého komunisty a oddaného milovníka SSSR. Stal se vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a agentem StB. Obdržel několik vyznamenání a pravděpodobně zemřel na cirhózu jater v roce 1976 v Banské Bystrici.
I když některé zdroje tvrdí, že emigroval do USA, nebo že ho vyhledal příbuzný někoho ze zavražděných a zabil ho.
Ať byl jeho konec jakýkoliv, jisté je, že najít v naší moderní historii větší lidskou zrůdu, než Karola Pazúra je téměř nemožné.
Zdroje:
