Na prst mrtvé navlékl v žertu prsten. Druhý den se vzkříšená mrtvola objevila před oddávajícím

Na prst mrtvé navlékl v žertu prsten. Druhý den se vzkříšená mrtvola objevila před oddávajícím

V 17. století na jihu Ruska vystupovali kozáci proti polsko-litevskému státu tak dlouho, až jejich vůdce Bohdan Chmelnický praštil do stolu a zavelel do boje.

Chmelnický pocházel z polsko-ukrajinské šlechty a vzdělání získal u jezuitů. Sloužil jako pohraničník na jihu Ukrajiny a v Moldavsku a vyznamenal se v bojích s Tatary.

Po roce 1646 docházelo postupně k omezování práv kozáků, což vyvrcholilo jejich povstáním. Kozáci postupovali Ukrajinou s cílem osvobodit zemi od polsko-litevské vlády. Na pomoc si přibrali Tatary, donedávna své největší nepřátele.

Mezi kozáky, kteří nenáviděli Poláky, bylo i mnoho antisemitů. Bez slitování mučili a vraždili všechny Židy, kteří se jim připletli pod kopyta jejich koní. Jejich brutalita byla tak děsivá, že dodnes je mezi Židy jméno Bohdana Chmelnického navždy prokleto. Ukrajinci ho naopak vnímají jako hrdinu, který bojoval za nezávislost Ukrajiny.

Národní hrdina Ukrajiny byl nakonec se svými kozáky zatlačen za řeku Dněpr, ale zůstalo po něm sto tisíc povražděných Židů. Celé vesnice byly vypáleny, voda ve studních otrávená rozkládajícími se mrtvolami, většina žen celé jedné generace znásilněna, rozpárána a zabita.

Oblíbeným žertem kozáků byla účast na židovské svatbě. Přišli nikým nezvaní a utýrali k smrti všechny zúčastněné, snědli a vypili co bylo určeno svatebním hostům. Za vrchol svatebního veselí považovali pohřeb nevěsty. Vykopali mělkou jámu a rozpárané tělo navlékly do svatebních šatů, které z ní před mučením sundali. Potom nevěstu ve svatebním hodili do jámy a aby jí nebylo smutno, přihodili pár mrtvých psů.

Nebylo divu, že po pogromech Chmelnického, které byly vydávány za osvobozenecký boj ukrajinského lidu, židovské dívky na vdávání došly. Proto když mladý hoch našel dívku, která utekla kozákům a chtěla se vdát, byl v tu chvíli nejšťastnějším člověkem na zemi.

Takové štěstí potkalo mladého Reubena. Noc před svatbou se s několika kamarády vydal za úplňku na krátkou vycházku. Jakési loučení se svobodou. Za vesnicí byly stále rozpoznatelné kopečky. Hroby, do kterých byla po odjezdu kozáků ukládána těla povražděných. Hroby byly všude kam oko dohlédlo a vyhýbat se jim nemělo smysl.

Nebýt úplňku, možná by si mladíci ničeho nevšimli. Ale světlo bylo skoro jako ve dne a jejich pozornost upoutal kopec hlíny porostlý řídkou trávou. Lišil se od jiných kopečků pouze tím, že z něj vyčníval prst.

Možná byli muži pod vlivem domácí pálenky, možná jim to přišlo vtipné a začali přemlouvat ženicha, aby svůj svatební prsten nasadil na ten prst. Ženich se chvíli zdráhal, ale nakonec vybalil z kapesníku prstýnek určený jeho nevěstě a nasadil ho na ten prst. Padl jako ulitý.

Aby byla taškařice dokonalá, odrecitoval snoubenec třikrát svatební formuli: „Harai at m’kudeshes li“. Tedy „Jsi mi zasnoubená“.

Sotva to dořekl, úlekem se svalil na zem. Jeho společníci prchli v panické hrůze, protože se z hrobu začala hrabat mrtvola v určitém stupni rozkladu v potrhaných a páchnoucích svatebních šatech.

Když se dostala z hrobu, přistoupila k Reubenovi, který se svíjel v hrůze na zemi a řekla: „Jsi můj manžel!“. Potom zmizela.

Druhý den, který měl být svatebním, bylo kolem veselky tolik práce a nervozity, že si ženich na večerní incident nevzpomněl. Rituální očista v „mikve“ proběhla bez problémů, voda dosahovala do předepsané výšky, a i ostatní předpisy ohledně přípravy na svatbu byly splněny.

Pak přišla ta slavnostní chvíle, kdy stál ženich ve svátečních šatech před rabínem, který se chystal vyslovit manželské sliby. Stačil se pouze nadechnout, když se ozvala ohlušující rána. Všichni svatebčané se obrátili tím směrem a strnuli hrůzou. Vyraženými dřevěnými dveřmi se dovnitř vřítila mrtvola, která kolem sebe šířila puch hnijícího těla. Rubáš plný skvrn, plísně a děr měla omotaný kolem sebe tak, že stěží zakrýval lůno. Hlava se podobala více holé lebce s několika prameny dlouhých špinavých vlasů.

Několik svatebčanů omdlelo a většina v návalu paniky utekla. Zůstal jen rabín a ženich Reuben. Než se stačil rabín zorientovat v situaci, mrtvá nevěsta oznámila, že Reuben si nemůže vzít jinou. Včera jí nasadil svatební prsten a před dvěma svědky vyslovil svatební sliby. Několikrát musela opakovat svoje tvrzení, než rabín pochopil. Reubenovi nezbylo nic jiného než tvrzení mrtvé nevěsty potvrdit.

Rabín se ocitl v nezáviděníhodné situaci, se kterou si nevěděl rady. Ani Reuben nevěděl jak z toho. Věděl jen to, že mrtvou nevěstu, která kolem sebe šířila puch smrti, nechce.

Celou kauzu musel řešit narychlo svolaný „Beit Din“, tedy rabínský soud. Rodiče snoubenců tvrdili, že zasnoubený byl ženich s nevěstou, a ne s mrtvolou. Protistrana zastoupená mrtvou nevěstou argumentovala tím, že všechny náležitosti k uzavření sňatku byly podle židovského práva splněny a je tedy Reubenovou zákonitou nevěstou.

Ženich se hájil tím, že to byl jen žert, mrtvola zase, že se za života nikdy nevdala a svatební štěstí jí bylo odepřeno jejími vrahy. Jeden argument střídal druhý a přísedícím rabínům z toho šla hlava kolem. A rozsoudit tuto neobvyklou kauzu museli.

Rozhodnutí soudu bylo následující. Sňatek s mrtvolou byl anulován, protože ženich dal svatební slib jako první živé nevěstě. Má tedy přednost před slibem druhým, daným mrtvé nevěstě. A navíc neexistoval precedens pro to, aby se živá osoba oženila s mrtvolou.

Když mrtvá nevěsta začala křičet, rvát ze sebe v zoufalství zpuchřelé svatební šaty a když upadla na zem, byla znovu mrtvá. Byla podruhé pohřbena, tentokrát hodně hluboko. Teprve po několika týdnech se mohla konat svatba Reubena s jeho živou nevěstou.

Jak se ukázalo, svatební přísaha mrtvou sice oživila, ale soud ji znovu poslal do náruče smrti.

Zdroje:

https://jewitches.com/blogs/blog/the-corpse-bride-is-actually-jewish?srsltid=AfmBOoqYf8lrWDr6hrkr5uVdGc4_53PuHM0pfQg1lf6IJaREAmHem27H

https://jweekly.com/2005/09/16/tim-burton-s-corpse-bride-has-jewish-bones/