Článek
Jedenáct dnů před osvobozením, 23.dubna 1945, bylo upáleno a povražděno 21 obyvatel osady Prlov
Zbývaly pouhé dva týdny do konce druhé světové války, ale pro pasekářské osady na Vizovicku měla teprve začít.
V románu Ladislava Mňačka „Smrt si říká Engelchen“ si autor klade otázku: Měli partyzáni bránit Ploštinu proti mnohonásobné přesile a dát tak záminku Němcům k mnohem rozsáhlejším akcím v širokém okolí?
Od začátku dubna 1945 se na Vizovickém zámku zabydlelo asi tři sta příslušníků jednotky „EINHAIT JOSEF“. Jednotka „Josef“ byla tvořena většinou z řad příslušníků Hlinkovy mládeže, sudetských a slovenských Němců, vyškolených pro boj proti partyzánům.
Svoje „umění“ si vyzkoušela 16.dubna 1945 odpoledne nedaleko silnice z Loučky do Vizovic. Nákladní auta s esesmany obklíčila několik stavení, byly vypáleny tři domy, ve kterých uhořeli tři lidé. Byla to generálka na další osady, jejichž osud už byl zpečetěn.
Po vypálení Ploštiny se pozornost velitelů SS obrátila k třicet kilometrů vzdálené obci Prlov. Podezření, že obyvatelé obce podporují partyzány, už měli Němci dlouho.

https://pixabay.com/cs/photos/fire-flames-plamen-hr%C5%AFza-hore%C4%8Dka-4884109/
Potvrzení se jim dostalo od zajatého partyzána Aloise Oškery, který po dlouhém mučení prozradil všechno, co věděl. Za to se mu dostalo slibu, že zachrání život nejen sobě, ale i své rodině.
Z jednotky „Josef“ byli další den vysláni do obce provokatéři s tím, že se chtějí přidat k partyzánům.
Oldřich Kovář jim přislíbil možnost navázání styku se členy odboje. Kousek za Bratřejovem narazili provokatéři na další oběť, dvaadvacetiletou Marii Růskovou z Prlova. Marie je pozvala domů na večeři, ale příslušníci SS ve stejnokrojích slovenské armády se vrátili do Vizovic.
Ve vesnici se nacházelo v tu dobu jen asi deset partyzánů, šest místních a čtyři Rusové, kteří se zotavovali po zraněních.
Skupina provokatérů se vrátila do Vizovic až k ránu a okamžitě podala hlášení. Potom se převlékli do německých stejnokrojů, dostali samopaly a tři zásobníky. V samotných Vizovicích bylo asi 350 mužů, další ještě přijížděli.
Celkem bylo k dispozici 600-700 mužů a 40 psů. O půl páté 23.4. 1945 se z Vizovic vydali na svoji poslední akci. Za další dva dny byla jednotka „Josef“ rozpuštěna.
Ve vesnici probíhalo bezohledné rabování a loupení. Všichni muži starší patnácti let byli odvlečeni do místního hostince Antonína Ondráška, včetně několika žen.
Do hostince byl přiveden i zatčený Alois Oškera, který prozradil Prlov jako partyzánskou buňku. Oškera označoval partyzány a odsuzoval je tak k jisté smrti. Poté se rozjela série krutých výslechů a fyzického týrání.
Oškera oblečený do německé uniformy obcházel jednoho po druhém prlovské občany, které měl označit.
Maďarský důstojník šel bez váhání pro tři partyzány, které poznal, Antonína Ondráška, Tomáše Heta a Leopolda Štacha. Začal je mlátit kovovou palicí. Antonín Ondrášek měl přeraženu ruku nadvakrát a upadl do bezvědomí.
Jeho osmiměsíční dcerku Jarmilu vyhodili oknem do trní, kde ji náhodou zachránila před prochladnutím babička.
Jedenáct dní před osvobozením šlo devatenáct vybraných občanů na smrt.
Tři zmučení partyzáni Antonín Ondrášek, Tomáš Heto a Leopold Štach byli oběšeni na jabloních mezi obcemi Bratřejov a Pozděchov. Do jejich těl ještě z nepochopitelných důvodů stříleli. V jedné lebce se našlo 24 projektilů.
Zástup „odsouzených“ šel obcí k vybraným domům, vepředu šla Marie Růsková s košem se zápalnými granáty.
U vytipovaných domů se průvod zastavil. Němci vyvolali pár jmen, chalupu zapálili a nešťastné majitele vehnali do ohně.
Celkem osm domů vzplálo a ve čtyřech umírali lidé. Upáleno bylo patnáct lidí.

https://pixabay.com/cs/photos/fire-bonfire-heat-burns-5094828/
Tomáši Ondráškovi mladšímu se podařilo i s několika průstřely v nestřežené chvíli uprchnout a schovat se. V nemocnici ve Vsetíně ho ošetřili, ale nemocniční knihu kontrolovala Němka, nacistka, a viděla bydliště Prlov. Tomáš putoval na gestapo. Tam jej Němci pověsili za kůži na krku na hák a mučili cigaretami a řezali nožem. Potom ho pohřbili zaživa.
Na cestě z Prlova byli oběšeni tři další občané, a tak stouplo číslo mrtvých na devatenáct. Dvacátý Josef Vařák byl zastřelen na Ploštině. Jednadvacátým byl Jiří Turýn, kterého poslali s ukradeným dobytkem a popravili ho 2. května v noci spolu se zrádcem Aloisem Oškerou a jeho rodinou. Poslední mrtvou obyvatelkou Prlova byla Růžena Šopová. Zahynula v Hošťálkové 3.května v souvislosti s vypálením Vařákových pasek.
Zdroje: