Článek
Svatební košile, první český horor ve verších
„Již jedenáctá odbila a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela.“
Tak začíná nefalšovaný horor, jehož téma se vyskytuje v mnoha národních pověstech evropských zemí.
Svatba na hřbitově, blikající světélka, márnice s mrtvolou, to byly přesně ty atributy, které z lidové pověsti dělaly děsivý příběh. Ale protože Karel Jaromír Erben nebyl Američan, jím sepsaná Svatební košile se nestala trhákem Hollywoodu, ani nevstoupila do fondu zlaté světové literatury. Možná je to dobře. Bůh ví, co by z toho Američané udělali.
Velhartický hřbitov je jedním z míst, kde se měl příběh odehrát. Druhým místem byly Byšičky, jen pár kilometrů od Erbenova rodiště. Dávno zaniklá vesnice na Jičínsku se hřbitovem svatých Petra a Pavla.
Celkem nevinný začátek balady se díky rouhání dívky zvrtnul v děsivé drama. Čekala na svého milého, který se nějak zapomněl v cizině, byla zoufalá a v modlitbě jí vyklouzla slova, kterých později litovala. Raději smrt než se dál trápit.
„Milého z ciziny mi vrať aneb život můj náhle zkrať: u něho život jarý květ, bez něho však mě mrzí svět. Maria, matko milosti, buď pomocnicí v žalosti!“
Jako na zavolanou se její milý zjevil a hned nabízel sňatek. Ovšem místo k oltáři ji dovedl na hřbitov. Aby cesta rychleji ubíhala, zbavila se dívka na snoubencovu radu růžence, modlitební knížky i křížku, který nosila na krku.
„A on tu napřed skok a skok, a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvětřili; a vyli, vyli divnou věc: žetě nablízku umrlec!“
Holka už asi pochopila, že to s ženichem nebude jen tak a utekla se schovat do márnice.
„Stojíť tu, stojí komora: nizoučké dvéře - závora; zavrzly dvéře za pannou a závora jí ochranou.“
Tam byl sice umrlec ale zřejmě představoval menší nebezpečí než ženich venku. Mrtvý se třikrát probral k životu, ale díky modlitbě se opět vrátil tam, kam patřil.
„Stavení skrovné, bez oken, měsíc lištami šeřil jen; stavení pevné jako klec, a v něm na prkně - umrlec.“
Teprve s prvním kohoutím zakokrháním přišlo ráno a mrtví museli opustit svět živých.
„A slyš, tu právě nablízce kokrhá kohout ve vísce; a za ním, co ta dědina, všecka kohoutí družina. Tu mrtvý, jak se postavil, pádem se na zem povalil, a venku ticho - ani ruch: zmizel dav, i zlý její druh.“
Svatba se nekonala a jenom roztrhané svatební košile poházené po hrobech, které si nevěsta sama na veselku ušila, dosvědčovaly, k čemu se na hřbitově schylovalo.
„Ráno když lidé na mši jdou, v úžasu státi zůstanou: hrob jeden dutý nahoře, panna v umrlčí komoře, a na každičké mohyle útržek z nové košile.“
Dávné pohanské rituály, které doznívaly v křesťanských pověstech měly hororovou atmosféru. Magií prosáklé Podkrkonoší lákalo Erbena ke vyhledávání a sbírání podobných legend. Lidé, a to nejen v této oblasti, rádi vyhledávali svět druhé strany. Komunikovali se záhrobím v naději, že poodkryjí závoj smrti, popřípadě se dozví informace, které jim budou k užitku na tomto světě.
Křesťanství ohladilo ostré pohanské hrany, takže křesťanské modlitby a víra musely zvítězit nad silami zla pohanských mytologií.
Zdroje:
