Článek
Jean-Bédel Bokassa byl africký sirotek, který to dotáhl až na císařský trůn a přátelil se s mnoha evropskými politiky. Své odpůrce likvidoval rafinovanými způsoby
Na počátku jednoho takového života byla zničená rodina. Dvanáct dětí a otec, kterého francouzští kolonialisté přivlekli v řetězech před policejní prefekturu, kde ho umlátili holemi. O týden později ze žalu nad ztrátou manžela spáchala sebevraždu i matka. Dvanáct sirotků si vzal do péče starý dědeček. Jeden z chlapců se jmenoval Jean-Bédel Bokassa.
Na konci toho života byl odsouzen k trestu smrti, později osvobozen, prohlásil se za třináctého apoštola a zůstalo po něm sedmnáct manželek a více než padesát dětí. A obrovská lednice plná lidského masa. Sirotek a později císař kanibal, přítel mnoha evropských politiků, nositel množství francouzských vyznamenání měl šílený život v šílené zemi uprostřed Afriky.
Jean-Bédel Bokassa vysmívaný pro svůj původ i malou postavu nastoupil do misijní školy, ale vysvědčení nic moc. Na kněze to nebylo, tak v květnu 1939 vstoupil do „Troupes coloniales“, francouzské koloniální armády.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Během druhé světové války se účastnil několika bitev na africké půdě i vylodění spojenců v Provence ve Francii. Až do konce nacistické třetí říše bojoval v jižní Francii a Německu. Poté byl ve válce v Indočíně vyznamenán Croix de guerre, válečným křížem. Zároveň se tam poprvé oženil s vietnamskou dívkou, se kterou měl dceru a poté se vrátil do Francie. Ve Francii byl opakovaně povyšován až do hodnosti poručíka a v roce 1959 se po dvacetileté nepřítomnosti vrátil zpátky na půdu rodné Afriky.
Po dvou letech v hodnosti kapitána opustil francouzské vojsko a stal se důstojníkem středoafrických ozbrojených sil. V nich se na vrcholu své vojenské kariéry s hrudí pokrytou vojenskými medailemi dostal profesně do blízkosti prezidenta.
Šedesátá léta minulého století byla ve znamení snah afrických zemí dostat se z koloniální sféry především Francie a různé skupinky vyhledávaly společníky nebo finanční podporu v zahraničí. Bokassovy ambice samozřejmě nekončily u hodnosti plukovníka a doprovodu prezidenta Davida Dacka.
Za pomoci kapitána Alexandra Banzy zorganizoval státní převrat. Prezidenta nechal zajmout a v prezidentském paláci si vynutil jeho rezignaci. V rozhlase se poté národu představil jako nová hlava státu a neopomněl informovat poddaný lid, že nastává nová epocha rovnosti a poctivosti.
Neznámý autor/commons.wikimedia.org/volné dílo
Jakmile upevnil svoji pozici, zrušil ústavu a rozpustil Národní shromáždění. Nové dekrety nařízené jeho vládou byly v mnohém pro zaostalou zemi přínosem. Zákaz dětských sňatků, ženské obřízky, zřízení veřejné dopravy nebo rozvoj infrastruktury.
Jenže se objevily vnitřní problémy. Bokassův přítel a spojenec Alexander Banza se začal vymezovat vůči nesmyslným výdajům a počínajícímu kultu osobnosti. Krize vyvrcholila pokusem Banzy o státní převrat. Zůstalo pouze u pokusu, což dávného přítele Bokassy stálo život.
Pokus o převrat to nebyl první ani poslední. Dalšímu čelil Bokassa už jako generál a doživotní prezident. Tuto hodnost a funkci si sám přisoudil jménem lidu.
Na mezinárodní scéně byl podporován nejen Libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím, ale především Francií. Tehdejší prezident Valéry Giscard d'Estaing Bokassu dokonce označil za „přítele a příbuzného“. Když se tito dva přátelé objímali na letišti, šťouravým novinářům neušlo, že se objali jedenáctkrát za sebou, pokaždé se čtyřmi polibky. Kam se hrabal Leonid Iljič Brežněv neblahé paměti. A hned spočítali, že těchto čtyřicet čtyři polibků stálo francouzské daňové poplatníky dvacet milionů dolarů, které byly převedeny na „přítelův“ účet.
Jenže to už do světa pronikly zprávy o podivném chování a praktikách afrického diktátora. Nejprve se při grandiózní korunovační ceremonii prohlásil císařem Bokassou I. Inspirací mu byl jeho velký vzor Napoleon Bonaparte. Vojenskou a finanční podporu této luxusní podívané poskytla samozřejmě Francie.
Poté se vynořily zvěsti o Bokassově rozsáhlém porušování lidských práv včetně mučení a poprav. A kanibalismus. Toto nařčení samozřejmě odmítl tvrzením: „Ta lednička není moje“ poté, co jeden z jeho kuchařů napráskal do médií, že v jedné z lednic bylo naporcováno lidské maso.
Autor: N/N/commons.wikimedia.org/volné dílo
Bokasssův pád a konec jeho císařství začal sérií hladových povstání v Bangui, která skončila povražděním protestujících. Snaha prosadit povinné oblečení pro všechny školáky nenašla pochopení mezi žáky a jejich rodiči. Dne 19. dubna 1979 došlo k hromadnému zatýkání žáků, přičemž zhruba sto žáků bylo uvězněno. Žádný z nich nepřežil „vyšetřování“ brutálních policistů a bachařů.
Francouzi dali od svého „drahého přítele Bokassy“ ruce pryč a využili jeho návštěvy v Libyi. Rychlým převratem pomohli bývalému prezidentovi Davidu Dackovi znovu se ujmout vlády. Monarchie 21. září 1979 zanikla.
Bokassa požádal o azyl ve Francii a po sedmi letech se vrátil do své vlasti, kde byl hned zatčen. Za množství deliktů byl odsouzen k trestu smrti pozměněnému na doživotí, a nakonec na dvacet let vězení. Po propuštění žil s některými svými ženami v zemi až do své smrti nadstandardně zabezpečený. Jako pokřtěný katolík přestoupil na islám a stal se muslimem. Poté se opět vrátil do lůna katolické církve a prohlásil se za třináctého apoštola.
Jean-Bédel Bokassa, císař lidojed zemřel v roce 1996. V roce 2010 byl prezidentem Françoisem Bozizém posmrtně rehabilitován jako příkladný vlastenec, který přispěl ke stabilitě národa.
Zdroje:
