Článek
Zaživa ho využívali, po smrti mu nepřišli ani na pohřeb. Zesměšňovaný Rudolf II. byl muž vzdělaný, moudrý a také nemocný
Rodiče a příbuzné si nevybíráme. To platí pro chudáky i pro boháče, nevolníky i hlavy pomazané. I kdyby byli sebehodnější, občas předají svému potomkovi takovou nálož dědičných hříchů, že i dětství se může změnit v peklo. A co potom dospělost?
U miminka Rudolfa, budoucího římského císaře, krále uherského a českého se zděděný genofond po předcích projevoval postupně.
Rudolfovi rodiče byli bratranec a sestřenice. Jejich rodiče logicky sourozenci. Takové sňatky nebyly nic neobvyklého. Ani mezi šlechtou, ani mezi chudinou. Matriky venkovských farností jsou plné poznámek typu „příbuznost II. stupně, povolení ke sňatku z biskupství“. U plebsu se na to nehledělo, byla to spíše formalita. V tom množství porodů u jedné ženy se obvykle vyskytl nějaký nebo nějaká „rozumu mdlého“, některé děti se narodily mrtvé nebo se nedožily dospělosti. Když vyrostly dvě jakž takž zdravé děti, bylo vyhráno a chalupa nebo pozemky měly dědice.
U pomazaných hlav to tak jednoduché nebylo. Navíc, když na chlapce čekala koruna. A ne tak ledajaká. Zřejmý počátek genetické dysfunkce u Habsburků, Johana Šílená ještě stále dýchala nevětraný vzduch své cely, ve které strávila padesát let.
Díky španělské přísně katolické výchově mladý Rudolf zvládnul diplomatický protokol, dvorní etiketu, historii, přírodní vědy, vědu válečnou a pět jazyků. Nebyl to tedy žádný retardovaný princ, jak ho později vykreslovali někteří dějepisci.
Už během jeho dospívání se začala řešit sňatková politika Habsburků. Španělský král Filip II. pojal jako čtvrtou manželku svoji neteř Rudolfovu sestru Annu Habsburskou.
Jen taková genealogická hříčka. Po sňatku se stal Filip II. zároveň Rudolfovým strýcem i pokrevním švagrem. Syn Filipa II. a Anny, také Filip, byl otci nejen synem, ale i prasynovcem.
Rudolf byl ještě účastníkem strýcovy a zároveň švagrovy svatby v Segovii a poté se mohl konečně vrátit ze španělského „exilu“ domů. Bylo mu devatenáct let, byl mimořádně vzdělaný a inteligentní, ale ke zklamání všech ve Vídni nejevil o státnické nebo náboženské protireformační záležitosti zájem. Neusiloval o korunu Francie ani Polska jako jeho příbuzní, neusiloval o nic, a začalo se šuškat, že ten princ je nějaký divný.
V dubnu roku 1572 byl Rudolf pomazán v Prešpurku za uherského krále. Nebylo mu ještě dvacet let. O problematiku uherské politiky se nezajímal, to přenechal jiným.
V lednu 1573 přijel do Prahy. Měl být i českým králem, ale neuměl česky. Nikoho v Praze neznal, přirozeně se uzavíral do sebe a české šlechtě připadal také „nějaký divný“. Jenže Praha se stala Rudolfovou láskou na první pohled.
Ve Svatovítském dómu byl Rudolf korunován 22. září 1575. Slavnost byla „spíchnuta horkou jehlou“, protože Maxmilián II. pomalu umíral. Dokázal ještě pro syna obstarat třetí, tedy císařskou korunu a v říjnu 1576 zemřel.
A tak se stala Praha jedním z hlavních měst Evropy. Mocenské centrum říše, vědy, umění, okultismu, to všechno lákalo vědce, umělce a šlechtické dvory z celé Evropy. A s nimi přicházely samozřejmě peníze. Lesk zlaté Prahy oslňoval Osmanské državy na Balkáně i dvůr anglické královny.
První projevy panických nálad, depresí a podivného chování mohli pozorovat Rudolfovi nejbližší už v roce 1578. Jak šly roky, začaly se na císaři viditelně projevovat známky všech možných poruch a chorob, zděděných z příbuzenských sňatků svých předků.
Výkyvy nálad byly čím dál častější a po dnech, kdy byl roztomilým a vtipným společníkem následovaly dny plné agrese a paranoie. Jedna zděděná zátěž Habsburků, cyklická maniodepresivní psychóza, propukla naplno. A samozřejmě francouzská nemoc, syfilis. Kdo z urozených a bohatých jí netrpěl?
Nohy plné boláků a otevřených hnisajících ran. Sedět nebo stát vydržel sotva pár minut, bolesti tlumil vínem a opiem. Dokonce ani zázračné balzámy a masti z jeho alchymistické dílny nezabíraly. Přidalo se chrlení krve, všude po těle se šířila sněť a neustálou žízeň nešlo uhasit ani sebevětším množstvím vína.
Zdravotní stav císaře se dařilo dlouho držet v tajnosti až do roku 1611. Vladařské povinnosti za něj už nějakou dobu vykonával bratr Matyáš a Rudolf se šoural v pantoflích místnostmi naplněnými obrazy, sochami, sklem, hodinami, aniž by jejich krásu dokázal ocenit.
Otrava organismu způsobila, že 19. ledna Rudolf skončil v deliriu. Druhého dne byl přivolán kněz s posledním pomazáním. Ještě stačili císaře převléct do čistého a chvíli nato skonal. Bylo 20. ledna roku 1612.
Co se dál dělo s tělem mrtvého císaře byla klasická ukázka chování všech podrž tašek. Když Rudolf pevně seděl na trůnu, plazili se před ním po zemi a škemrali o korýtka. Když zemřel, začali ho zesměšňovat. Když chirurg otevřel Rudolfův hrudník, Václav Vchynský, bývalý karlštejnský purkrabí, hrábnul dovnitř. Vytrhl císařovo srdce, drtil je v ruce, podle písařova záznamu „až krev z něho vypištěla“. Pak s ním mrštil o stůl a otřel si krvavou ruku do kusu hadru. Nikdo ze zúčastněných neřekl ani slovo. Lev byl mrtvý, tak jaké pak co pak.
Tělo zesnulého císaře a krále bylo vystaveno na márách. Na pohřeb přišlo jen několik dvořanů a kněží. Rudolfův bratr se nezúčastnil. Nebyl přítomen dokonce ani žádný člen habsburského rodu. Podle zápisu Adama mladšího z Valdštejna to vypadalo téměř na utajený funus.
„Dnes sme nesli tělo slavný paměti císaře Rudolfa v noci do kostela hlavního. Tam byl dán ihned do sklípku.“
Zdroj:
