Článek
Ladislav Fuks, muž s maskou, který se snažil celý život skrývat
Člověk úzkosti, který se celý život skrýval za maskou někoho jiného. Muž snažící se dostat z náruče dané mu osudem do jiné, přestože ví, že to není možné. Úzkost, útěky, úkryty, to byl život člověka, doktora filosofie, který přežíval jen proto, že se ze všeho dokázal vypsat.
Život v malém bytě až po strop naplněném všemožným haraburdím se schizofrenní, starou matkou by přivedl do psychiatrické léčebny psychicky mnohem odolnější povahy.
Ladislava Fukse kupodivu do Bohnic nepřivedla nemocná matka, ani ponurý byt se svazky umělých květin, vycpaným papouškem a zrcadly zahalenými černým flórem. Ale mladá, krásná a bohatá Italka Giuliana Limiti.
Svatební obřad v bazilice Santa Maria Maggiore v Miláně. Stovky hostů včetně těch, z nejvyšších politických kruhů. Blahopřání k sňatku od papeže Pavla VI. i předsedy Italské komunistické strany Palmira Togliattiho.
Snaha Ladislava Fukse vstoupit do stavu manželského dosáhla svého naplnění. Důvodem bylo eliminovat řeči o jeho homosexualitě a instituci manželství použít jako jeden z mnoha maškarních převleků svého života.
Každá maska musí být po maškarním reji sundána a ta chvíle nastala o svatební noci. Ta se však nekonala se sličnou pannou nevěstou v ložnici jejich luxusního bytu v Římě. Fuks sebral všechny obálky nadité penězi, které svatebčané obdrželi, tedy PhDr Ladislav Fuks a signorina Giuliana Limiti a noc strávil s rumunským číšníkem. Po „svatební noci“ nebylo po číšníkovi a penězích ani vidu, ani slechu.
Z ostudy se stal skandál politických rozměrů, které řešily komunistické strany obou zemí. Československa a Itálie. Zatímco demaskovaný ženich byl díky pomoci svého přítele doktora Plzáka bezpečně ukryt za zdmi bohnické léčebny.
Podobně jako byl spisovatel ukryt v léčebně, i film, natočený podle jeho nejznámější knihy byl ukryt do trezoru. Přitom natáčení Spalovače mrtvol nebyla žádná procházka růžovým sadem. Ostatně pardubické krematorium má do rozkvetlého sadu hodně daleko.
V létě roku 1968 musely rakve s mrtvými ven z lednic. V nich pomocný personál rozprašoval lesní vůně, aby herci mezi rakvemi a zápachem mrtvých těl dostáli svým filmovým závazkům. Když měl být pověšen Jiří Menzel, ještě, než se zhoupl, omdlel. Štáb ho probral až venku, kde už byli naskládaní vystěhovalí nebožtíci.
Film byl dokončen, zemi osvobodila spřátelená vojska Varšavské smlouvy a v březnu 1969 byla premiéra. Zároveň i derniéra a úkryt v bezpečí trezoru až do roku 1990.
To Ladislav Fuks ze svého úkrytu vylezl podstatně dříve, už po pár týdnech.
I Spalovač mrtvol přispěl ke fámám a zkazkám, které obklopovaly spisovatelovu osobnost. Na mnoha z nich měl svůj poddíl, šířil je nebo i spoluvytvářel. Navíc jeho byt, který byl něco mezi sběrným dvorem a muzeem kuriozit v tom ostatní utvrzoval.
Snad jedinou fámu, kterou se snažil vymýtit bylo tvrzení „známých“, že spává v rakvi. „Člověk se v rakvi nemůže ani pořádně obrátit, dá se v ní spát jedině na zádech nebo na boku, a to ještě naprosto klidně, bez házení a vrtění. Naše rakve jsou totiž poněkud nestabilní a snadno se zvrhávají, což právě uprostřed tiché noci není dvakrát příjemné. Inu, málo platné, výrobek je přece jenom určen k jinému účelu.“
Jeho život v dobách normalizace plný ústupků režimu a otevřeně neskrývané podpory „husákismu“, byl další z převleků a útěku do svého deformovaného světa, který dokázal snášet, protože se z něho mohl vypsat. Pomáhalo mu v tom červené víno i mladí chlapci, často prostituti s kriminální minulostí. Tady už úzkost a strach překrývala nadsázka a černá groteska.
Existenciální drama plné úzkostí a strachu skončilo 19. srpna 1994. Jeho tělo bylo objeveno až dva dny po smrti. Deníkové záznamy, které si vedl o svých schůzkách s důstojníky státní bezpečnosti zmizely.
Zdroje:
