Článek
Největší divadelní hra v režii komunistů vrcholila popravami a mnohaletým kriminálem herců v hlavních rolích
Před sedmdesáti pěti lety secvičili českoslovenští komunisté divadelní kus s názvem „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové.“
V moderních dějinách podobné drama nemělo obdoby. Premiéra byla ohlášena na 31. května 1950. Nácvik a přípravy ovšem začaly mnohem dříve.
Autor: ABS/commons.wikimedia.org/volné dílo
Soudruzi toužili vytvořit zcela novou hru tak, aby diváky vtáhli do děje a stali se součástí představení. Pro jistotu byli ke spolupráci přizvaní zkušení dramaturgové ze Sovětského svazu, soudruzi Lichačev a Makarov. Z několika prvotních scénářů byl nakonec vybrán ten s pracovním názvem „Spiknutí“.
Konkurzu se zúčastnilo 639 uchazečů. V mučírnách a kobkách komunistické avantgardy z nich bylo vybráno třináct, kterým byly svěřeny hlavní role. Museli se je naučit důkladně, slovo od slova, protože na jakoukoliv improvizaci byli režiséři velice citliví.
Poprvé se představili divákům i porotě 31. května 1950. Prkna, která znamenají svět byla tentokrát, pro velký zájem diváků, v prostorách Státního soudu.
Druhá skupina herců byla podstatně menší a tvořili ji zkušení bardové ještě z dob první republiky.
Hlavní slovo měli prokurátoři Trudák, Urválek, Vieska a Kepák. Ve vedlejších rolích si zahráli dělničtí prokurátoři Havelka a Brožová-Polednová. Všichni lidé odkojení demokracií tatíčka Masaryka.
Divadelní představení mohlo být zahájeno. Vše bylo pečlivě zrežírované, kamery snímaly účinkující, opona šla nahoru, první dějství začalo.
Třináct herců hrálo politické ztroskotance, bezohledné kariéristy, trockistické záškodníky a zavilé nepřátele pracujícího lidu. Banda zrádců, která svojí špionážní činností připravovala ozbrojený puč.
Autor: ABS/commons.wikimedia.org/volné dílo
Místa v divadle byla zaplněna do posledního místa. Diváci se dozvěděli, že hlavní figura Horáková byla agentem západních imperialistů a připravovala válku proti vlastnímu lidu po boku německých nacistů. Dokonce počítala s bombardováním našeho hlavního města. Co jí záleželo na Praze. Válka, atomové vraždění, poslední, jediná naděje vyvrhelů, nepřátel pokroku, socialismu, lidstva, byla nadějí její i všech obžalovaných. Spravedlivý hněv lidu je za to potrestá.
Do druhého dějství už byli zapojeni i diváci a hlas lidu zněl unisono. A to nejen mezi přítomnými v sále. Spravedlivý hněv se nesl celou republikou od Šumavy k Tatrám. Lid se vžil do hry natolik, že ji považoval za skutečnost. Celé pracovní kolektivy se vyjadřovali k záporným postavám a trhaly jejich charaktery i se samotnými herci na kusy.
„S hnusem se odvracíme od těchto vyděděnců národa a žádáme o jejich nejpřísnější potrestání,“ zvracela soudružka Kofroňová z ČKD.
„Žádáme nejtěžší tresty pro tyto zrádce a přisluhovače osnovatelů nové války“, přáli si dělníci z brněnské Vlněny. Kladenský horník poté, co si v rozhlase vyslechl řeč Horákové pravil, že ta nemluví jako člověk, jako žena. „Ta vystupuje jako Hitler. Dovedu si ji představit jako vrchní esesačku v čele koncentračního tábora“.
Národ uchvátila hra natolik, že dostat se do divadla, roznesou divadelní stánek na kopytech a herce této nové avantgardní hry zadupají hluboko do země.
Autor: Československá Státní bezpečnost/commons.wikimedia.org/volné dílo
Do amfiteátru během této hry vstoupil nový prvek. Organizovaný hněv lidu.
Poštovní schránky divadla nestačily pojmout množství dopisů, rezolucí a přání pracujícího lidu, který chtěl ukončit celý kus jediným možným způsobem. Drakonickým potrestáním zloduchů, představených v oněch třinácti hercích.
„Smeteme je všechny z cesty,“ slibovala obžalovaným soudružka Řeháková z podniku Svit v Gottwaldově.
„Špionka Horáková se zařadila mezi nejhorší zločince, kteří nemají místo v lidské společnosti.“
„Žádáme jménem všeho Sokolstva v kraji Pardubice nejpřísnější tresty pro tyto lidské vyvrhele,“ přáli si sokolové z Pardubicka.
Královéhradecký pionýr Doležal měl již v tak raném věku naprosto jasno: „Chtějí za cenu zabitých dětí získat ztracené výhody, ale to se jim nepodaří.“
Po dalších odehraných dějstvích už přání diváků přivážela nákladní auta v pytlích.
„My, zaměstnanci státní strojní stanice v Olešné, jsme zhnuseni jejich chladnokrevnými vražednými úmysly a žádáme, aby rozsudek nad nimi byl co nejpřísnější.“
„Údržbář soudruh Ševčík se zavazuje, že v kteroukoli dobu denní i noční bude provádět všechny opravy mlátiček podle potřeby.“
V šestém dějství začínalo být jasné, že herci-prokurátoři a pracující lid našli společnou řeč. Těch třináct musí být smeteno z jeviště. Kde a jak skončí se dalo předpokládat.
Konečně došlo na poslední dějství. V hlavní roli se doslova blýsknul Josef Urválek: „Nechť rozsudek, jak to žádají zákony a zájmy vlasti, dopadne tvrdě na všechny žalované.“
Lidová prokurátorka soudružka Ludmila Brožová s jiskrou v oku vmetla Horákové do tváře, co si o ní myslí: „Zatímco textilačka Herajtová z Kotony v Berouně zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková dávala v podzemí dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky.“
Autor neznámý/cs.wikipedia.org/volné dílo
A je tady slavné finále. Pravda opět zvítězila a vůle lidu byla naplněna. „Odsuzují se: JUDr. Milada Horáková k trestu smrti, Jan Buchal k trestu smrti, JUDr. Oldřich Pecl k trestu smrti, Záviš Kalandra k trestu smrti…“
„Všechen československý lid plně schvaluje spravedlivý rozsudek nad velezrádci.“ I sportovec soudruh Emil Zátopek se mohl svobodně vyjádřit: „Každý, kdo by chtěl narušit naši společnou práci, skončí tam, kde skončila banda špionů a diverzantů.“ Na šibenicích a v kriminálech.
Rezoluce občanů Prahy 14 požaduje, aby čtyři odsouzení k smrti byli co nejrychleji popraveni. Hlas lidu, hlas boží. K popravám došlo za tři týdny 27. června 1950.
Státnímu soudu přišlo v červnu 1950 celkem 6 300 protestních rezolucí. Ty jsou dnes uloženy v Národním archivu a představují reprezentativní vzorek diváků.
Zdroje:
