Článek
Co má společného pražský Magistrát s vyhlášeným nevěstincem Batalion?
Na místě, kde se dnes honosí budova Magistrátu hlavního města Prahy, stál kdysi ve 12. století uprostřed farní osady kostelík sv. Linharta. Původně byl Linhart dítětem ze šlechtické rodiny a když později odmítl všechny pocty a úřady, stal se poustevníkem a mnichem benediktinského řádu. Je patronem fyzicky i duševně nemocných, trpících, domácího dobytka a vězňů.
Kostel po několika staletích nechal zbořit císař Josef II. Dodnes po světci zůstalo pojmenování vedlejší Linhartské ulice. Místo bylo později zastavěno dvanácti kamennými domy. V roce 1908 se radní rozhodli, že domy strhnou a nechají si tam postavit radnici, dnešní budovu Magistrátu hlavního města Prahy.
autor: Henri de Toulouse-Lautrec/commons.wikimedia.org/volné dílo
Neřešili, že mnohé z domů mají ojedinělou historickou hodnotu. I přes protesty občanů šly všechny domy k zemi. Ten nejcennější, dvoupatrový románský dům, museli strhnout tajně v noci ze 2. na 3. srpna 1911.
Možná toto místo bylo vybráno i vzhledem ke sv. Linhartovi, ochránci duševně trpících a dobytka. Ale naskýtá se i jiné spojení. V jednom z domů, na jehož místě se nachází vedení hlavního města, byl proslulý bordel té nejnižší cenové kategorie.
Nevěstinec Batalion ve sklepní místnosti navštěvovala pražská spodina, kriminálníci a nejlevnější prostitutky, které pod světly petrolejových lamp už neměly šanci sehnat zákazníka.
Majitelem hampejzu byl právník Uher, od kterého odešla manželka poté, co jeho kancelář zkrachovala. Hampejz byl natolik proslulý, že si tam policejní patroly podávaly dveře, až podnik právníka Uhra v roce 1893 zavřeli.
autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Nevěstince a prostitutky byly v každém městě od nepaměti. V Praze jsou záznamy o lehkých děvách už z dob Karla IV. Staré město pražské bylo hampejzy proslulé. Dnešní ulici Bartolomějské nebo Konviktské se člověk vyhýbal velkým obloukem.
V polovině 19. století se objevily první snahy o dohled a kontrolu nad prostitucí. Provozovatelé nebo majitelé bordelů museli mít koncesi a holky zdravotní knížky. Samozřejmě, že se vždy našla nějaká klička nebo skulinka, jak vyhlášku obejít, ale většina míst neřesti byla zmapována.
Podle tehdejších statistik bylo v Praze roku 1866 padesát nevěstinců. O dvacet let později to už byl dvojnásobek. Na Starém Městě a Malé Straně byly bordely s pestrou nabídkou služeb téměř v každé ulici.
Sexuálním pracovnicím se říkalo různými jmény. Od „kurvice“ a všech možných odvozenin přes „cajdrnožku“, „frcínku“, „kočindu“ nebo „škebli“.
autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Luxusní nevěstince navštěvovala šlechta včetně hlav pomazaných. Podnik „Gogo“ v Kamzíkové ulici nesl oficiální název U Červeného páva. Vedl ho známý vetešník Abraham Goldschmidt a měl tu čest hostit vznešené pány domu habsburského, jako byl arcivévoda František Ferdinand d´Este nebo Otto František Josef Habsburský.
Dokonce i německý kancléř Otto von Bismarck „odpočíval“ v přepychově zařízených komnatách podniku „Gogo“, zařízených ve stylu tureckého harému. Bylo to po vítězné bitvě u Sadové v roce 1866. Tvrdilo se, že obšťastnil šest holek a ta nejlepší se jmenovala Milada. Její jméno vyryl svým pečetním prstenem na okenní tabulku.
O nevěstincích a holkách se vyprávělo mnohé. Takový Egon E. Kisch, znalec noční Prahy, napsal v roce 1921 povídku Tonka Šibenice, která byla ve své době natolik populární, že byla i zfilmována. Jednalo se dokonce o první československý zvukový film.
O zuřivém reportérovi Kischovi už bylo napsáno mnohé. Co se opomíjí na jeho novinářské kariéře je skutečnost, že více než reportérem byl bajkářem a spoustu toho, o čem psal, si vycucal z prstu. Tak jako Tonku Šibenici.
Měla to být prostitutka, která splnila odsouzenému na smrt poslední přání. Strávila s ním noc před popravou. Jmenovala se Antonie Havlová. Respektive měla se tak jmenovat, protože vůbec neexistovala. Kisch si příběh vymyslel od A až do Z.
autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Ovšem nevěstince nenabízely jen „relaxaci“ pro pány. Podnik madam Fleklové v Kaprové ulici myslel i na dámy. V nabídce byl velmi vyvinutý sladovnický chlapík nebo „čtyřhranný mladý mlynář“. Jak patrno, někteří mlynářští byli žádáni i mimo mlýn. Podnikavá madam Fleklová také zavedla novinku. První peep show v Praze se jmenovala „krása bez závoje“.
Policisté z proslulé čtyřky vládního rady Josefa Vaňáska, kteří měli na starost dohled na prostituci, to neměli lehké. Bordelmámy nabízely děvčata zdarma jako „všimné“, aby to měly u policie dobré. Popřípadě, aby fízl přimhouřil oko nad nějakým přestupkem, kterého se dopátral.
Nebylo tedy nic neobvyklého, že vztahy mezi úředním orgánem a lehkou holkou bývaly často více než těsné. Detektiv Jiří Tuček se během služebních návštěv v podniku U Štupartů dokonce zamiloval. Jeho milá mu porodila holčičku Aničku, jejíž fotografie se šťastnou maminkou na balkonu podniku zveřejnily i tehdejší noviny. Co na to paní Tučková není známo.
Jiný detektiv ve výslužbě Emanuel Kaucký dokonce jeden nóbl nevěstinec vlastnil. Nacházel se v Platnéřské ulici a jeho výstavní skříní byly holky Mastný drdol a Kafemlejnek. Kaucký prosperoval tak dobře, že si mohl dovolit jezdit do Amsterodamu na diamantovou burzu. Zůstalo po něm obrovské jmění a sbírka starožitností.
Po vyhlášení Protektorátu byly mnohé nevěstince zavřeny. Lidé měli jiné starosti. Definitivní ránu z milosti hampejzům jako buržoaznímu bahnu uštědřil pracující lid po roce 1948. Veřejné domy oficiálně zmizely, stejně jako „stará“ Praha.
Zdroje:
