Článek
Od dnešního dne je mi jasné, jakého uznání se nám musí v cizině dostávat.
Už při vstupu do chodby bylo evidentní, že půjde o adrenalinový zážitek. Rachot sbíječek soupeřil s hlasitým telefonování čekajících v ukrajinském jazyce. Ze třinácti okének fungovalo šest. Napočítal jsem čtyřicet dva čekatelů v různě pokroucených polohách. Dva z nich vypadali, že už to mají za sebou. Místní od cizinců byli snadno rozlišitelní. Schlíplá ramena, ohnutá záda a vyhaslý pohled, kterým fixovali neviditelný bod na podlaze. Ukázka starých „fronťáků“ z dob bývalého režimu. Všichni drtili v rukou pomačkané lístky s pořadovým číslem a občas pozvedli hlavu k elektronické ceduli, jestli se na ní náhodou neobjevilo jejich číslo.
Po čtyřiceti minutách jsem byl vyzván digitální číslicí k přepážce číslo 13.
„Prosím doporučeně,“ pravil jsem devótním hlasem a přistrčil nejen dopis, ale i vzorně vyplněnou poukázku na „doporučeně“.
„Přejete si rychle, nebo stačí pomalu,“ pravila znechuceným hlasem úřednice, aniž by se na mě vůbec podívala. Chvíli jsem nevěděl, na co se mě ptá. „Tak jak,“ štěkla, když jsem se nadechoval k odpovědi, že pomalu, protože vzhledem k mému věku se rychle ani tentononc.
„Pomalu,“ zasípal jsem.
„Bude to tam ve středu,“ řekl ten robot před kterým ležel můj dopis i s podacím lístkem.
„Je středa, takže ještě dnes?“
Moje otázka přinutila dámu obrátit své zraky dovedně ukryté za obrovskými dioptrickými brýlemi ke mně. Kdyby její pohled uměl zabíjet, už to mám za sebou. Dva dny před Dušičkami. Na holé lebce mě vyrazily krůpěje ledového potu.
„Samozřejmě za týden,“ pronesla se zřetelnou artikulací, jako by mluvila s těžce retardovaným chovancem na vycházce. „Tak jak? Za příplatek to bude rychlejší.“
„Za týden,“ uniklo ze mě a cítil jsem, jak mě mezi lopatkami a dál po zádech stéká čůrek potu.
Paní provedla složitý úkon zmáčknutí tlačítka. Vyjel samolepící lísteček, který nalepila na obálku. Nervózně, třesoucími prsty jsem lovil mince v peněžence, abych nezdržoval. Samozřejmě že několik dvoukorun spadlo na podlahu. Rychle jsem se ohnul, abych byl první, kdo je začne sbírat.
Bohužel jsem neslyšel pořádně hlas z poza plexiskla, který oznámil cenu. Než jsem sebral rozkutálené mince a narovnal se co to jen šlo, hlasem ostrým jako břitva mě bylo podruhé sděleno, kolik mám zaplatit. Ve zpocené dlani jsem drtil mince zcela zbytečně, protože dáma vyžadovala papírovou bankovku.
„Tolik,“ podivil jsem se, aniž bych stál přepážkové pracovnici za reakci. „A až za týden? To bych tam doručil dřív i pěšky. I zpáteční jízdenka na autobus by byla levnější.“
Vyndal jsem stokorunu a přepočítal vrácené drobné. Vyšlo to přesně na tři rohlíky.
Paní se nenechala vyvézt z míry a fialovým nehtem dlouhým jako půlka prstu poklepala na stojánek. „Co los?“
Pečlivě jsem si uložil drobné, co mě zbyly na ty rohlíky a snažil se celý promáčený potem uchopit myšlenku „co los“. Los evropský je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy a Asie. Pak mě to došlo. Je doba, kdy jsou všichni státní zaměstnanci jazykově vybavení. Paní myslela „los“, jako abych vypadnul a nezacláněl. Zřejmě germanistka.
Doma mě to nedalo a jen co jsem vyměnil propocený šat, osprchoval se a dal si dvě slivovice, usedl k počítači, abych se dozvěděl, že:
První regulérní pošta u nás fungovala už v 16. století, ale byla určena jen domu panovnickému.
Vedení instituce bylo po dlouhou dobu pouze v rukou šlechty. Nejdříve v rodině Taxisů, dokud nebyl v roce 1564 Krištof Taxis kvůli dluhům uvězněn. Poté dostaly možnost vést českou poštu i další šlechtické rody. Rod Paarů držel poštu do roku 1722 než byla pošta v českých zemích zestátněna.
Pravidelné dopravní spojení dostavníky bylo zavedeno roku 1823. V roce 1700 bylo na území Čech, Moravy a Slezska 41 činných poštovních úřadů.
I dnes je pošta v rukou šlechty, která se tváří že je všechno státu, potažmo lidu, ale běda lidu, který tuto službu potřebuje. Ztráty, do kterých se dostává ji nutí k prodeji budov a paradoxně navyšování svého platu.
Po dvou letech ve vedení, byla v důsledku dvou miliardových ztrát odvolána hlava instituce s několikamilionovým odchodným. Dvou měsíční plat ředitele včetně odměn dělal 3,3 milionu korun. Odměny státu vedení pošty pro nového ředitele jsou velmi podobné.
To je ten rozdíl mezi zpuchřelou monarchií a moderní vyspělou společností. Starého Thurna kvůli dluhům nejen zbavili úřadu, ale ještě zavřeli do Bílé věže v Praze. Současné defraudanty odměňují „zlatými panáky“ a než je vyhodí do jiných funkcí, mají příjmy, na které ani kalkulačka nestačí.
Zdroje:
