Článek
Mezi zákazníky se proplétal i vysokoškolský učitel profesor Petr F., který ve snaze ušetřit čas zamířil poprvé v životě k tzv. samoobslužným pokladnám. Úplně jako mladí lidé.
„To nemůže být tak těžké,“ vyslal si jasný signál pod vousy, když postavil košík plný nákupu na pult vedle samoobslužného bandity. Avšak jakmile se profesor pokusil první položku naskenovat, pokladna odmítla spolupracovat.
Petr zkusil naskenovat lahev plnotučného profesorského mléka znovu, ale pokladna na něj jen blikala a pípala, jako by ho posílala k čertu nebo do Prahy.
Když začal vážit a zúčtovávat polskou papriku, málem dostal svůj letošní první infarkt.
V tu chvíli se k němu přiblížila starší dáma, která zřejmě celou situaci sledovala. „Mladíku, můžu vám pomoct?“ zeptala se laskavě a v očích jí zajiskřilo.
Petr, už lehce zpocený a nervózní, se otočil a pohlédl na drobnou seniorku. „To bych byl moc vděčný, paní,“ přiznal s úlevou.
Paní Hana (71, doposud státem netrestána), jak se představila, vzala do ruky lahev mléka a s lehkostí ji naskenovala. „Vidíte, je to jednoduché,“ řekla s úsměvem, plácla jemně profesora po zadku a pokračovala s ostatními položkami v košíku.
Petr ji sledoval s otevřenou pusou. „Jak to děláte?“ zeptal se, když pokladna bezchybně zpracovávala jeden produkt za druhým.
„No, víte, můj vnuk (19, jedenkrát trestaný) mi to šestkrát ukázal. Říká mi: „Babiši (víte, on mi tak darebně říká, pane profesore), ty se neztratíš ani v digitálním světě…“ odpověděla Hana s hrdostí v hlase.
Když byl nákup hotov, Petr se srdečně usmál. „Musím vyslat jasný děkovný signál. Moc vám děkuji, paní Hano. Jsem sice politolog a profesor, ale tyhle pokladny mě vážně dostaly.“
„To nic, svazáku. Každý má své slabé stránky,“ odpověděla s mrknutím. A očima sjela skladbu jeho nezdravého nákupu „Ale když už jsme u toho, máte někoho, kdo by vám mohl s těmi technickými a dietologickými věcmi pomoci doma? Samá Nutella, že se nestydíte. To opravdu jíte? “
Petr zavrtěl hlavou. „Bohužel, nemám. Jsem šťastně třikrát rozvedený a zatím sám. Mám doma jen pejska Foltýna, ale ten to s digitálními technologiemi také moc neumí,“ zasmál se Petr svému vtipu nezdvořile.
Paní Hana se zhluboka zamyslela. „Vy jste jako můj nebožtík manžel, ten se také ze srdce smál svým vtípkům, často jediný v rodině. Ale k věci, moje starší dcera Klára je také rozvedená a taky taková (ne)schopná holka.
Máš hezký úsměv a očividně potřebuješ někoho, kdo ti pomůže s moderními technologiemi a dietou,“ dodala s šibalským úsměvem a přešla rovnou k tykání jako ve filmu z padesátých let minulého století.
Petr se zasmál. „Tak to bych se měl s Klárou někdy seznámit. Už jen kvůli těm pokladnám a možnosti bezplatného nezdaněného sexu.“ Opět se zasmál svému nekorektnímu a nerespektujícímu vtipu úplně jako zebra na brněnské přehradě.
Paní Hana mu s úsměvem jednu vrazila, ale pak mu s pečovatelskou pokorou předala svoje telefonní číslo. „Řeknu jí, že jsem potkala (ne)sympatického profesora, který by mohl potřebovat trochu pomoci. Tedy jenom v případě, že máš penzijní připojištění, mladej…“
Jak to bylo dál?
O několik týdnů později se Petr a Klára sešli na sójové latté s plzeňským meruňkovým dipem v pivnici U Čápa.
Ukázalo se, že nejen pokladny, ale i životní cesty někdy potřebují malou pomocnou ruku od těch, kteří se vyznají.
A Petr? Ten se už nikdy neztratil ani v samoobslužné pokladně, ani v životě.
Díky paní Haně (72 - ano milý pozorný čtenáři, paní Hana během našeho příběhu oslavila narozeniny) našel jeho život správný směr.
Jaké máte zkušenosti se samoobslužnými pokladnami a seniorkami, vy?
Pište nám do komentářů. Děkujeme.
-----------------------------------------------------
(autorský příběh, případná podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná)
