Článek
Starý muž (72) seděl v zaprášeném křesle svého brněnského bytu, který byl plný knih, starých fotografií a předmětů, které mu připomínaly jiný svět – svět, kde slovo „slušnost“ mělo váhu.
Přestože jeho pohyby byly pomalejší a hlas občas zadrhával, jeho mysl byla ostrá jako břitva.
Když na dveře zaklepal kurýr od Woltu či Boltu (čert aby se v těch moderních názvech vyznal či si je dokonce pamatoval), dědula na svůj věk poměrně vstal a s lehkou opatrností došel ke dveřím. „Brý den, pane,“ řekl ledabyle mladík takříkajíc na půl huby, podávaje tašku s jídlem.
Senior slušně poděkoval, převzal objednávku a rozloučil se. Mladík už byl na schodišti, když senior zaslechl přes ještě ne zcela zavřené dveře jeho nemravné hartusení:
„Když jsou lidi takové socky, že nedávají dýško, tak ať si příště neobjednávají.“
Starcovy oči se zúžily. Položil jídlo na stůl, natáhl kabát a s nečekanou energií vyběhl za kurýrem na chodbu.
„Mladej!“ zavolal na něj rázným hlasem skoro až gestapáckým hlasem, který se nesl celým domem.
Mladík se zarazil, jako by ho udeřila rána hromu. Senior k němu došel, zvedl prst a začal: „Já jsem zaplatil za to jídlo. Řádně, dost a včas. Zaplatil jsem dost i za doručení. Proč bych měl dávat další peníze navíc? To snad není má povinnost!“
Mladík se zakuckal jako protektorátní novinář Karel Lažnovský otráveným chlebíčkem, a než se vzmohl na odpověď, starý muž ho uzemnil dalšími ostrými slovy. „Neměl bys spíš ty, mladej, dát něco mně? Nebo všem zákazníkům? My jsme ti dali práci, příjem. Díky nám se vozíš na kole s taškou. Kdybychom si neobjednávali, co bys dělal? Kdo by tě platil?“
Kurýr stál jako opařený. Slova starého muže jej přejela jako Olga Hepnarová, každé slovo se zabodávalo hluboko. Cítil, jak se mu hrnou slzy do očí. „Já… promiňte,“ vypravil ze sebe a začal se třást se jako ministerský předseda, když na něj ve sněmovně začne křičet A. Babiš.
Děda se na něj podíval. Jeho hněv opadl a vystřídala ho jemná, i když unavená laskavost. „Podívej, mladej, není to o dýšku. Je to o tom, abychom se k sobě chovali s úctou. A nezapomeň, že práce, kterou děláš, má smysl. Jen ji dělej dobře a s větší pokorou.“
Mladík přikývl, neschopen slova. Děda ho poplácal po rameni a po tvářích a vrátil se zpět do svého družstevního bytu. Mezitím mladík seděl na schodech před domem a poprvé přemýšlel o své práci jinak. Možná měl starý muž pravdu. Možná to, co dělá, není jen o penězích, ale i o lidech.
Zazvonil na kole cyklokurýra zvonec a glosy je konec!
