Článek
Někdy jsme rozkolísaní, ztratíme pevnou půdu pod nohama a pak ji paradoxně najdeme právě v tom, co je naším stereotypem. V malých každodenních činnostech, které nás někdy tak otravují, ale jsou to naše malé jistoty.
Právě prožíváme období, kdy už jsme se nabažili zimních svátků, zase jsme zapadli do pracovního tempa a buď čekáme na jarní prázdniny, v horším případě na dovolenou. Možná naše každoroční předsevzetí už vzala za své, protože přece jenom už je únor, do plavek ještě daleko, stačí, že je tady zase „suchý únor“, na další příkoří už není nálada.
Období, kdy na nic nečekáme a nemáme ani úplně nejlepší dny nebo zkrátka chybí pozitivní nálada, máme vybité baterky a potřebujeme načerpat další sílu, to je ten pravý čas, kdy bychom se víc měli věnovat sami sobě. Najít si to pozitivní i ve všem negativním.
Tak třeba mně se tento týden povedlo zabrousit do míst, kde jsem prožila dost času ze svých prvních deseti let života. Byla jsem v ulici, kde bydlela babička s dědou a s nostalgií postála u starého plotu a prohlédla dvorek, který vede do suterénu, kde bydleli. Byl to pro mne silný zážitek už proto, že jsem si ten výlet slibovala víc než 30 let a teď mě tam zavála práce v tomto nehostinném období. Ale asi bylo jedno, že je zima, dost se to tam změnilo a jen málo co připomíná dobu, kdy tam s láskou bydleli.
Ten suterén byl čtyři schody pod sklepem, nebyla tam koupelna a voda tekla jenom studená. Na dvorek sousedé dost neomaleně hodili z okna cokoli se jim nehodilo a moc nebrali ohled na nájemníky pod nimi. Dědeček pořád chodil a ometal dvorek před okny, aby se jim neprášilo do bytu, babička měla plné truhlíky různých kytiček, hlavně fuchsií, co děda měl moc rád a ze všeho, co tam dělali, byla cítit láska.
Opravdu tam neměli luxus, v bytě bylo vlhko, muselo se topit, často umývat okna i uklízet prach, ale pro mě to tam bylo jako na zámku, kdy v ložnici, kde se nikdy netopilo, stával velký stůl, na něm mísa s ovocem, před postelemi toaletka se zrcadlem a obraz mojí prababičky. Kliky i podlahy voněly leštícím přípravkem, v obýváku bylo příjemné teplo, na sporáku v kuchyni hrnec s horkou vodou a konvička připravená na kávu kdykoli v průběhu dne.
Chvíli jsem tam postála za plotem, vyhodnotila, jak to tam přestavěli, hádala jsem, co se nyní v původním bytě nachází a nejspíš je tam nějaká firma, protože na to, že by tam bydleli nájemníci, to opravdu nevypadá. Už je mi to vlastně jedno a babička stejně nežije, ale já mám pocit, že tam něco z té krásné energie zůstalo, i když to vypadá nehostinně, to štěstí, smutek, bolesti i radosti, které jsme tam prožívali, někde je.
Podobně to mám i s domem, kde jsem žila mnoho dalších let a byla tam do dospělosti, kam se narodila dcera a také jsme tam leccos prožili. Noví majitelé to nejhezčí z domu zničili za účelem výdělku. Prostě dům upravili a z prostorné zahrady, kde jsme sedávali, hráli si jako děti, sportovali jako dospívající, probírali naše osudy a řešili životy, všichni, co jsme v tom domě žili skoro jako jedna rodina, udělali parkoviště. Prostě vykáceli stromy, zničili keře a vykopali květiny, odvezli starou lavičku i stojany na věšení prádla, zalili to betonem a zničili genius loci toho místa, kde nezůstal kámen na kameni. Když jdu někdy kolem, tak mi srdce krvácí ne proto, že by mi bylo líto, že tam nebydlím, ale že ty naše vzpomínky úplně zanikly.
Možná jsem si teď posteskla vlivem těch zážitků a snad k tomu přispělo i počasí. Je právě čas vymyslet něco na podobné chmury, tím trochu zaměstnat mysl a třeba přispět k dobré pohodě svého domova.
Zapálím si vonnou svíčku, třeba s levandulí a vyrobím váček ochrany domova podle receptu z knihy Kadidel, olejů & lektvarů od Scotta Cunninghama.
Vezmu si váček červené barvy a do něj namíchám tuto směs: 3 díly rozmarýnu, 3 díly bazalky, 2 díly fenyklového semene, 2 díly kopřivového semene, 1 díl vavřínu, 1 díl kapradí a špetku soli. Váček se umístí na nejvyšší místo uvnitř domu.
Na podobná kouzla je dobré pěstovat na zahrádce nebo na balkóně bylinky, což je bezvadná věc, která se hodí každou roční dobu. I teď mám v truhlíku zelenou šalvěj i rozmarýn, obojí mohu přidat do čaje a nakonec i do koupele. Čaj ze šalvěje má antiseptické a antiperspirační účinky, tinktura ze šalvěje prospěje na kloktání i při problémech s dásněmi. Vykuřování bílou šalvějí mělo zvláštní význam ve spirituálních tradicích, kde sloužilo především k rituálům očisty lidí a míst, obětování a požehnání. Rozmarýn přidaný do čaje podporuje trávení i nervy. V kuchyni se dá využít kam vás napadne, je to příjemná aromatická bylinka. Obě byliny lze využít i při aromaterapii.
Zdroj:
