Článek
Za mého dětství a mládí jsme se s tím také potýkali. Před výplatou chybělo, v době mé mateřské dovolené jsme udělali tak za 400 korun velký nákup a pak jsme měli na den zhruba 50 korun. Tenkrát jsem v duchu děkovala, že mohu dceru kojit a tím docela ušetřit.
Když peníze došly, vypomohla maminka, která někdy fungovala jako pokladna i pro jiné, chodila si k ní půjčovat před výplatou i sousedka a všichni jsme museli vystačit s málem. Tenkrát nebylo možné zařídit si kreditku ani krátkodobou půjčku. Internet ještě nebyl, bankovnictví fungovalo jen v kamenných pobočkách, na půjčku pro pár tisícovek se zkoumaly příjmy, výdaje a možná i rodokmen rodiny, aby si ověřili, zda máte dostatečnou důvěru. Jít žádat o půjčku nás opravdu nenapadlo.
Později se situace změnila. Jednak se nám zvýšily rodinné příjmy a taky trh s bankovními službami se změnil, období před koncem století bylo období mnoha velkých změn. Začaly na nás útočit různé reklamy a konečně jsme si mohli dovolit koupit jiné zboží. Člověk tomu nemohl uniknout a nevšímat si, jak se všechno mění, zboží už není jenom v obchodě, začíná se prodávat dálkově, v nabídkách i přes katalog, různé nabídkové akce.
To se nám moc líbilo, tenkrát jsme si připadali jinak, bylo to nové, zboží jiné, než se dalo koupit běžně v obchodních domech, lákalo nás to. Později začali prodejci s nabídkovými akcemi, a to už bylo pro mnohé až riskantní.
Díky svému povolání jsem poznala leccos o původu zboží, viděla všelijaké praktiky a seznámila se s příběhy mnoha kupujících, odradilo mě to od mnoha nákupů a nechalo mě to chladnou. Nemám doma ani zázračné matrace, ani luxusní nádobí, ani hubnoucí náušnice a jiné podobné zboží. Vlastně ani nevím, o co všechno jsem přišla, ale opravdu jsem se kdysi rozhodla, že na tyto nabídky nebudu reagovat a po telefonu zásadně nebudu nic smlouvat.
A mám k tomu veliký důvod, který mě přesvědčil.
Měla jsem sousedku, která se přesvědčit nechala a pak splakali nad výdělkem. Popravdě měla poměrně pravidelně do výplaty daleko, chodila si vždycky půjčovat. To by mi nevadilo, kdyby se občas neukázalo, že po výplatě obíhala okolní obchody, včetně zlatnictví, kde si stihla v průběhu měsíce nadělat dluhy. Tak to nějakou dobu fungovalo, ale později přestala pracovat a začala se nudit, tak jezdila na předváděcí akce. Někdy se pochlubila, co si nakoupila. Věděla jsem, že to byly věci za nemalé částky a upřímně jsem se divila, že do toho šla, ale nebyla jsem oprávněná jí radit. Později jsem se raději ani neptala, po nějaké době jsem si všimla, že k domu přichází podivní pánové a se sousedem něco horlivě řeší. Ten jednou zazvonil a vzrušeně mě požádal, abych mu půjčila 5000,- Kč.
Nemívám doma obvykle peníze, což jsem mu sdělila. „Tak to nám kvůli tobě seberou byt!“ křičel.
Potom jsem se zeptala a dozvěděla se, že ti podivní pánové jsou vymahači, protože manželka na jedné akci podepsala takovou podivnou smlouvu, zavázala se k úvěru, na který potom neměli.
Dopadlo to špatně. Peníze mi sice později vrátili, ale o byt přišli. Tuším, že to tenkrát bylo kvůli matracím. Ačkoli řekl, že jim byt seberou kvůli mně, vina byla úplně někde jinde. A začalo to už o hodně dřív.
Každý po něčem touží, a když na to nemá, je to někdy silnější, protože se nedaří na to ušetřit. Říká se „risk je zisk“, ale často je to ztráta.
