Článek
Moje babičky od sebe měly poměrně velký věkový odstup, celkem 11 let, tak zažívala svoje mládí každá jinak. Mladší ho popisovala poměrně s nadšením. Děda býval muzikant a hrával na odpoledních tancovačkách, babička ho na ně doprovázela, ale trávila je tancem. Byla veselá a tančila moc ráda. Škoda, že jsem ji víc nevyzpovídala, mohla jsem se dozvědět něco zajímavého, protože ty tancovačky určitě nebyly úplně nevinné.
Druhá babička pocházela z vesnice a bylo to takové tiché skromné stvoření. Já ji znám už jenom jako domácí švadlenu, co výborně vařila, ale o jejím mládí se doma příliš nemluvilo. Akorát se jednou provalilo, že to taky neměla jednoduché, než dědečka uhnala.
Tenkrát museli zamýšlený sňatek snoubenci ohlásit, a to trvalo nějakou dobu, takže než se udělalo povinnosti za dost, mohlo se stát dost věcí. Třeba se snoubenci stihli rozhádat. A to se asi také stalo mojí babičce. Jenomže díky tomu se pak provalilo, že už byla s „outěžkem“, jak se dříve říkalo. Takovým dětem se pak říkalo nechtěňátka, pancharti nebo spratci. V tomhle směru mnoho taktu nefungovalo, společnost byla více zásadová a takové „nesprávné“ věci nezůstaly bez odezvy. Přece jenom se jednalo o dobu někdy před sto lety, mravy byly přísnější.
Dnes je docela běžné, že se partneři neberou a mají děti a nikdo to neřeší, ani na ně nepohlíží divně, v současnosti je morálka povolená, co bylo dříve skoro nemožné, to je dneska běžné, prostě je taková doba. Tenkrát ale bylo všechno jinak, ohlášky se musely zrušit a věci musely jít dál.
Nevím, jak to bylo přesně, babičce bylo nějakých 24 let, když porodila syna. Jestli se pak zase udobřili hned nebo až za nějakou dobu, to nevím, ale když jí bylo 30 let a syn měl jít do školy, vzali se. Možná se to už pak neohlašovalo a bylo to jednodušší. Asi to ale prošlo proto, že babička vyrazila „do světa“, jak se dřív říkalo stěhování za prací a skončila v Praze.
Měla docela štěstí. Původně pocházela ze statku, kde se všichni živili prací na poli a u zvířat, ale ona měla v dětství úraz, tak se báli, že toho moc nezvládne a budou ji muset živit. Dali ji tedy do učení, vyučila se švadlenou a díky tomu přežila v každé době.
Maminka mi kdysi vyprávěla, že ji zajímalo, proč se její máma s tátou nikdy nehádá. O dědovi vyprávěla, že byl veselý člověk slyšící na každou legraci. Ale taky byl dost přísný, takže to s ním babička tak úplně lehké neměla. Na její dotaz odpověděla: „Já se s ním hádat nebudu, jednou jsem mu to řekla a nebudu to opakovat.“ Z toho se dá usoudit, že házení hrachu na zeď asi nemělo cenu, a tak svoji energii věnovala něčemu užitečnějšímu.
A to je poučení i pro naše generace i mladší. Nezabývejte se malichernostmi, Řešte opravdu jen to podstatné, všechno ostatní nás rozptyluje od konstruktivního řešení.
