Článek
Ze své praxe vím, že změnit myšlení je dlouhodobá záležitost a není to lehká věc. Pracovala jsem u kontrolní instituce, dohlíželi jsme, mimo jiné, jak se dodržují normy. Tenkrát to bylo ještě jednoduché. Vyhledala se norma, zjistili jsme, jak má výrobek vypadat, jak se správně vyrábí, a pak jsme zhodnotili, jestli byla norma dodržena, nebo ne. Zpravidla jsme to uplatňovali v oblasti stravování. Jenomže postupně byla legislativa změněná a tuto pravomoc dostala jiná instituce. My jsme se museli přeškolit na technickou kontrolu.
Byl to velký šok a všechno nešlo hned. Tenkrát jsme vstupovali do Evropy a museli „harmonizovat“. Když jsem se poprvé zúčastnila školení, kde nám byl představen systém včasného varování (RAPEX) a představa, jak nám to s Evropou bude nakonec krásně fungovat, bylo mi docela líto, že systém, který byl zažitý tady, se musí tvořit znovu, protože to, co se muselo postupně vybudovat, jsme měli dávno vymyšlené. Ale jednota byla přednostní, tak jsem tu nostalgickou slzu zamáčkla a těšila se, že to přinese něco dobrého.
Co to přineslo, nechci hodnotit, nejvíc ze všeho určitě chaos. Jenomže uplynulo čtvrt století a leccos už si sedlo, ačkoli to všechno má ještě spoustu rezerv. Když to nyní pozoruji, už to nechci ani komentovat, někdy mi to připadá jako boj s větrnými mlýny. Nevěřím, že to lidi někdy pochopí a vyladí tak, aby bylo všechno v souladu s přírodou. To ani nejde, už jsme ji moc přetvořili.
Pamatuji si, jak těžké bylo kdysi pochopit, co je „nebezpečný výrobek“. Měli jsme za úkol prokázat výsledky a najít nějaké nebezpečné výrobky, abychom měli výsledky pro Evropskou komisi. Dlouho se nám to nedařilo, když jsme o tom přemýšleli, skoro každý výrobek může být nebezpečný a přitom je běžně na trhu. Tak třeba jehla. O tom, že je nebezpečná, určitě není pochyb, a přitom to nikoho ani nenapadlo. Je přece jasné, že nepatří dětem do ruky a každý ví, jak ji má použít, přestože jsem nikdy neviděla, že by byl na jehelníčku návod k použití. Tenkrát nám trvalo asi pět let, než jsme vůbec pochopili smysl pachtění za nebezpečným výrobkem tak, jak je definován podle zákona.
Když se o to člověk začne zajímat, vidí nebezpečí všude. Je jasné, že každý si může způsobit újmu, když nějaký výrobek nepoužívá v souladu s návodem, s účelem užití, prostě bez rozmyslu a bez hlavy. „Musíš přemýšlet,“ říkával mi dědeček, kdykoli jsem provedla něco, co nemělo tak být. Jenomže jak má konečný uživatel ovlivnit to, o čem nemůže mít ani páru a nakupuje v dobré víře, že výrobek se opravdu chová tak, jak je na obalu napsáno, tedy v případě kapslí, že se rozpustí? Ovlivnit to nemůže, zkoumat úplně u všeho, zda to splňuje veškerá kritéria, se nedá. Od toho jsou přeci výrobci a posuzování výrobků před uvedením na trh, následně i ujištění, že bude zachován správný výrobní proces a všechny výrobky budou odpovídat posuzovanému schválenému vzorku. Jenomže je otázka, zda posuzovatel zváží všechna rizika a správně vyhodnotí jejich analýzu. Nám nezbývá, než věřit výrobcům a nakupujeme.
Kdo má tedy v případě kapslí odpovědnost za to, že výrobek není zcela bezpečný? A jak se vlastně tohle dá podchytit?
Dočetla jsem se, že v současné době jsou filtry na zachycení mikroplastů v pračce. Je snad tohle to správné řešení? Podle mne ne. Filtr se musí vyčistit a tím se mikroplasty stejně dostanou do oběhu a budou nás ohrožovat dál. Ale jaké je tedy správné řešení?
Já vím, na tohle asi nikdo nezná odpověď, ale v našem zájmu bychom se právě takhle měli ptát.
