Článek
Říká se tomu také intuice. Jak se kdysi někdo vyjádřil, intuice je takové tušení, vidění až za roh, upozornění na to, že něco je jinak, kterému nakonec uvěříme. Tak se stane, že nás zavčas varuje před nebezpečím, dá nám vytušit ohnisko problému, upozorní na něco, na co bychom třeba nikdy nepřišly. Jenomže, je to vážně dobře? Je taková intuice jenom ku prospěchu?
Sama se řídím intuicí. Dává mi znamení, že se něco stalo, stane, ale naslouchám jí i při důležitém rozhodování. Pokud pociťuji nejistotu, strach, obavy, tak se déle rozmýšlím. Bohužel mě většinou nezklamala, špatná znamení obvykle vážně něco přinesou, pokud mám pocit, že se to teprve stane, raději udělám preventivní opatření. Když se rozhoduji a jednám v rozporu s intuicí, jsem si vědoma, že by to nemuselo dobře dopadnout. Tady pak volím zásadu: když nejde o život, zkusím to. Intuice se může totiž zvrhnout do strachu a to je špatný kamarád.
Co se týká mužů, na intuici nevěřím. Jednak si myslím, že svoji roli hraje zamilovanost a v pozdější době jiné pocity. U zralých žen samozřejmě funguje i rozum, chladné uvažování je celkem na místě, i když láska je velmi zranitelný cit. Pokud intuice varuje, že něco v lásce není v pořádku a pak se to vážně potvrdí, není co řešit. V delším vztahu je třeba podezřelá přehnaná pozornost, pokud se vyskytne zničehonic a nápadně. Na to má zkušená žena vážně dobrý nos. Stačí zbystřit smysly, prověřit skrytá nebezpečí a může být lehce po lásce.
Zdálo by se, že je šestý smysl dobrý pomocník. Ale je tomu tak doopravdy? Není někdy lepší raději nic nevědět? Intuice napoví, dokáže varovat, někdy se může osvědčit, ale je dobré ji poslouchat úplně ve všem? Co když nám sdělí něco, co bychom raději ani vědět neměly? Například podezření z nevěry může být uložená zkušenost z předešlého vztahu. Co zbyde, když se to potvrdí? Možná nic. Vůbec nic.
Intuice…
