Článek
Moje mamka bývala háklivá na to, abychom nahlas zdálky a zdvořile pozdravili. Pamatuji si, jak jeden amant, o kterého jsem svého času měla trochu zájem, s ní měl neustálé potíže. Zásadně totiž nezdravil a když zjistil, že si na to potrpí, dělal to schválně. To mě štvalo, nemám ráda, když si lidi dělají naschvály, a tak jsem nakonec její nenápadné doporučení, že kdo neumí zdravit, ten mě není hoden, poslechla. Měla pravdu, s nezdvořákem bych asi nevydržela.
Strýček mě zas naučil, že si mám hlavně všímat, jak se případný adept chová k mamince. Prý se podle toho pozná, jak se bude chovat ke své budoucí ženě. Nutno říci, že tohle nemusí být pravidlem, ono totiž také záleží, jak se chová maminka. Některá maminka nemusí být zrovna dobrou matkou anebo nemusí mít se synem tak vřelý vztah. Obecně je ale asi pravda, že slušný syn bude i slušný muž.
Děda mi sděloval zajímavé postřehy. Pokaždé při pozdravu smekával svůj klobouk, jak to bývávalo zvykem. Když někoho vítal, vstal, podal ruku a choval se srdečně. Málokdy se stalo, že zapomněl pozdravit, ale někdy možná hrály roli sympatie a pak doma zpětně zpytoval své svědomí. Často to dělal slovy: „No co, je to fuchtle a je mladší, tak mohla pozdravit dřív.“ Možná to bylo tehdy, když nebyl dost rychlý, aby pozdravil první a pak si připadal jako nezdvořák. On si dával pozor na to, aby působil vychovaně. A také dobré vychování měl. Na tento jeho výraz si pokaždé vzpomenu, když se neudržím a pozdravím jako první někoho, kdo měl pozdravit dřív. A tak si musím opakovat pravidla slušného chování, abych nevypadávala z role ženy.
Udržet se v kondici ohledně pořadí pozdravu je někdy těžká věc. V mládí jsem se neostýchala pozdravit jako první skoro každého, sama společensky na nejnižším žebříčku, věkem ještě „pucflek“, jenomže léta letí, a tak jsem se musela přehrávat do jiných rolí i v souvislosti s postupným stoupáním v pracovních pozicích. Řeknu vám, zvyknout si není lehké, někdy může působit divně, když nadřízená vyřvává jako na lesy a zdraví někoho, kdo není ani proti světlu vidět, na čem je ale dobré nechat si záležet, je nepřehlížet uklízečky. Přece jenom mají v kanceláři poslední slovo a mohly by někde zapomenout třeba papír od syrečků.
Nyní, když se držím někde na středu, zdravím stále jako první. Pro některé možná vypadám trochu jako blázen, pro jiné mohu být ta „fuchtle, co klidně může zdravit dřív,“ důvodem mého snažení už ale není fakt, že bych měla dodržovat společenská pravidla, spíš to, že nenosím brýle na dálku a nevím, kdo mě míjí. Jen jednoho pána bezpečně poznám podle výšky, a protože mám pocit, že si hodně potrpí na bontón, raději mlčím, on se totiž zásadně dívá na stranu, aby nemusel odpovědět, tak to někdy dělám podobně.
Vrstevník by měl pozdravit jako první, žena zdraví muže, pokud je přibližně o generaci starší, podřízený nadřízeného nezávisle na pohlaví, mladší staršího. Snad se tedy velké faux pas nestane. Mezi ženami se budu tvářit jako nejmladší, nikdy nevím, kdy budu čí šéf či podřízená, na vrstevníka se zdálky usměji a muži o celou generaci starší už běhají nejspíš někde po parku (doufám, že to nečte táta!). Pokud bych se přece nějaké nejapnosti dopustila, odpusťe mi, jsem přece jenom starší kousek a zásadně chodím bez brýlí.
