Článek
„Mami, ta paní je ale ošklivá,“ řekla mi jednou na procházce malá dcera, když uviděla stařenku vykloněnou z okna. Byla tam babička, na obličeji měla mnoho vrásek a bylo znát, že se jí do tváře život hodně podepsal. Koukala ven a se zájmem nás sledovala.
„Dobrý den, vy máte ale krásné muškáty, takové barvy se jenom tak nevidí.“
Zkusila jsem paní oslovit a ji to zjevně potěšilo. Bydlela v malém domku, kousek od Benešova, byly jsme tam tenkrát na dovolené. Za starými okny byly truhlíky plné takových těch babiččiných muškátů fialové barvy. Rostlinky sice vypadaly trochu unaveně, jako stará paní, neměly žádné bohaté šlahouny, ale hezky kvetly.
Paní si s námi chvilku popovídala a jak to někdy na vesnicích bývá, tak se chtěla asi revanšovat za to popovídání.
„Utrhněte si, však zase narostou,“ nabízela mi oplégr. Trochu jsem se zdráhala, přece jenom opatrovat květinku na dovolené a pak ji ve zdraví dopravit do Prahy, je potíž, ale abych neurazila, tak jsem si kousek muškátu odštípla. Po chvíli jsme se s povídavou babičkou rozloučily a šly zase procházkou domů.
„Tak co, byla ta paní ošklivá?“ Mrkla jsem na dceru a čekala na její odpověď.
„Byla hezká.“
Krása vyzařuje z duše.
