Článek
Přiznám se, že většinou nemám sílu se hádat, ale z profesního hlediska mě hodně naštve, když mi v době oběda předloží v restauraci jídelní lístek i s polední nabídkou, to znamená, že mi prezentují na výběr celé menu včetně minutek a pak mi v případě výběru minutky sdělí, že podávají jen polední nabídku. Sice to jako člověk z branže dovedu pochopit, ale připadá mi to velmi neprofesionální. Často pak lituji majitele, který zpravidla nemá o podobném chování ani potuchy.
Sama jsem se na budoucí profesi připravovala na hotelové škole ještě za bývalého režimu, ale poctivé profesorky ze starých škol nám kladly na srdce za každou cenu vyhovět hostu a splnit mu každé přání. A pro nás později ani za totáče nebylo nic nemožné. Z mála jsme se snažili uspokojit i výjimečné nabídky, vědomi si faktu, že na některá přání nebyla zpracovaná kalkulace.
Jenomže dosáhnout cíle znamená najít k němu cestu a hlavně, co si budeme povídat, cizince naše poměry moc nezajímaly. Kdo si chtěl vydělat, musel se snažit, tohle bylo dřív stejné jako teď. Za splněná přání bylo zpravidla větší spropitné a o to nám šlo především, protože to byla podstatná položka domácího rozpočtu. Na něm byl závislý celý kolektiv od vedoucího až po pomocné síly.
Když to pozoruji teď, o spropitné jde personálu asi pořád, ale priority dostaly zřejmě jiné pořadí. Jak jinak si vysvětlit, že mě číšník nejdřív naláká na kompletní nabídku a pak mi většinu té nabídky odmítne podat? Asi nemá zájem vyhovět hostovi, spíš preferuje lenost kuchaře nebo má úplně jiné úmysly, jenom nevím, jaké to vlastně jsou. Na minutce mají přece větší výdělek než na polední nabídce, zpravidla je o dost dražší.
V restauraci, která nabízí minutky i v polední nabídce, navíc nevidím ani rozdíl v námaze kuchaře. Cestu od stolu do kuchyně s objednávkou a pokrmem musí vykonat číšník tak jako tak a většina minutek znamená hodit hranolky do friťáku a podat k nim většinou plátek masa nebo řízek, zpravidla také smažené, a tak je pro mě jediným výsledkem poškozování zájmu majitele. Kromě menšího výdělku dochází i k poškozování spotřebitele, omezování je totiž forma diskriminace.
Když odečtu ztrátu majitele v podobě neochoty personálu, domyslím finanční rozdíly a ještě přičtu možnou pokutu, kterou by za takové jednání mohla udělit kontrola, tak bych na místě majitele takový personál z fleku vyrazila.
Jenomže co si budeme povídat? Třeba pořad „Ano, šéfe“ ukázal dost věrný obrázek a svědčí spíš o tom, že přání hosta a vedoucího se zásadně neposlouchají.
