Článek
Každá z nás máme v životě jiné zkušenosti a taky jinou míru trpělivosti k převýchově svého manžela. Já jsem dostala téměř dokonale vychovaného, ale protože jsem slaboch, brzy se mi zkazil. Namísto namazaného chleba, co měl od maminky, si přivykl na teplé večeře. Namísto vzorného úklidu, na který byl zvyklý od maminky, se mu hned zalíbil můj přiměřený bordýlek. Hlavně nesměla být žádná „buzerace“, ale když nebylo zbytí, na občasnou výměnu názorů taky brzy přivykl.
Nemám ve zvyku vláčet s sebou balvany a uléhat s nevyřízenými účty. To se špatně spí. A tak po počátečním nemluvení, které mi fakt hrozně lezlo na nervy, jsem ho „vytrénovala“ na odpouštění. Ono je těžké se ženou, bez které to v ložnici fakt není ono, nemluvit. Když spí v průsvitné košilce vedle a nedá a nedá! Jasně, ti úplně „dokonalí“ manželé si v duchu nejspíš říkají: „No, tak nedá doma, dá jinde!“ Ale takhle přece dokonalý manžel neuvažuje.
Opravdu dokonalý manžel trpí drobnými nedostatky, aby mohla manželka hned najít terč pro svoje nejapné poznámky. Úplně dokonalí manželé se mohou stát nudní. To se vytrácí důvod ke konverzaci. Muž, co poskakuje, nosí kytky a sundává prkýnko? Neznám! Ale třeba nechápu, co je špatného na obnošeném ošacení?
Taky jsem si kdysi myslela, že jeho maskáč neustojím, ale zatímco já to dávno vzdala, visí pořád na věšáku a tiše se mi posmívá. „Heč, já jsem děravý, ale mám přednostní místo!“ Ano, je s ním vždycky, když u toho nejsem já! Vypadá v něm skoro jako Colombo. Ani se nedivím, že ten byl pokaždé k vidění jen se psem, chápu pocity ženy, vedle nichž chodí starý baloňák. Pokud odchází maskáč, zůstávám raději doma.
Dnešní generace bude možná jiná, dnešní holky už to s muži jinak koulejí. Třeba dcera, když si zaučovala budoucího zetě, poradila mu, jak na to, aby nemusela žehlit košile. Když je věší na ramínko, zapíná si vždycky první knoflíček. Při sušení se nezmačkají a při troše štěstí se ani žehlit nemusí. Rovný límeček poloviční výhra. Stará saka stačí jenom sem tam polít, trička a ponožky nepozorovaně obarvit a bude vypadat pořád jako ze škatulky. Jó, tak tyhle fígle taky znám, ale u nás dávno nefungují. Muži někdy zatouží po návratu ke kořenům, to je asi lepší neřešit.
Když slavila manželova maminka životní výročí, tak jsem si vzpomněla, že by měli oslavit i zlaté výročí sňatku. Ptala jsem se, kdy to nastane. Ona řekla: „Už jsme to měli loni, ale abych pravdu řekla, ani jsme si nevzpomněli.“ Někdy se sama sebe ptám: Má cenu nějaké to výročí vůbec řešit? Není nakonec důležitější, že se ho ve zdraví dožili a ani si nevzdechli, že už jim uběhlo půl století společného života? Co je proti tomu usušená kytka nebo snědená večeře? A je to vůbec měřítko vztahu?
