Článek
Po přečtení článku, jak se rozloučit v případě diagnózy, která dává tušit, že konec je blízko, jsem si promítla vlastní zkušenosti.
První byla s mojí maminkou, která po CMP zůstala ochrnutá a od té doby jsme se museli smiřovat s myšlenkou, že jednou to přijde. Ano, taková věc nás napadala vlastně všechny a každý den jsme šli do nemocnice s pocitem, že nám řeknou zprávu, kterou jsme nechtěli slyšet. Nastalo pár situací, kdy už k takovému sdělení bylo blízko, ale maminka bojovala každý den s myšlenkou, že chce být s námi, že nás nechce opustit.
Jednou dostala zápal plic a nebylo to poznat na první pohled. Lékařka to určila z krevních rozborů a tenkrát nám s vážnou tváří řekla: „Maminka je ve vážném stavu.“ Ano, prakticky v něm byla každý den, už pořád. Ještě dalších 6 let. Když ji lékařka později propouštěla, řekla sestře: „Víte, vaše maminka mě opravdu dostala. Snažím se pacienty k sobě příliš nepřipouštět, ale vaše maminka mi řekla: paní doktorko, zachraňte mě, já musím domů za dětmi.“
Dočkala se. Sice nešla úplně domů, ale rozhodně k nám měla blíž, a ještě jsme si užili. Jasně, téma konce občas přišlo na přetřes, ale bylo brzy vyřešené. Nebylo co vyčítat, co měnit, nebylo co řešit. Vycházeli jsme spolu jako rodina a snažili se udělat všechno, co jsme mohli, abychom pak nelitovali. Když se blížily Vánoce, maminka byla zvyklá dělat rodinnou sešlost s krůtou, kam jsme všichni přišli a byli pospolu. Když se zotavila natolik, aby se vydržela věnovat hostům, udělali jsme oslavu stejně jako ona u ní doma a ona se pak dlouho chlubila, jak upekla vánočku a krůtu, jako by to udělala sama. Paměť už jí sloužila víc k její spokojenosti, měla svůj svět, ale my jsme jí pochválili, jako by to tak bylo. Snažili jsme se o to každý rok, i o svátcích, kdy jsem už tušila, že jsou poslední.
Jednou mi maminka říkala: „Tak ještě dva roky a konec.“ Nebyla smutná, jen věcná jako vždy, ale tuhle myšlenku víc nerozváděla. Cítila jsem, že má obavy a snažila se ji utěšit. Došla jsem si pro radu, jak s tím naložit a dozvěděla se, že „každý se bojí o život, je to přirozené.“ Tenhle argument mi pomohl, je to pravda a nikdo neví, kdy a jak skončí.
Potom onemocněl tchán tak krutou diagnózou, která byla celkem jasná, i když během léčby svitla naděje. Nebudu to více probírat, jeho reakce na sdělení lékařky vůči nám byla: „Nechci o nemoci slyšet ani slovo.“ A to jsme do poslední chvíle respektovali, nic jiného nám nezbylo. Věděli jsme, že ví a on věděl, že víme, přesto jsme se snažili chovat jakoby nic. Byly to opravdu těžké chvíle vědět to dopředu, a přitom jakoby nevědět.
Ani v jednom případě nás tedy nenapadlo loučit se formou oslavy, snažili jsme se jenom žít tak, aby to nebylo jen loučení, ale důstojný život v rámci možností. Moje velmi blízké duše byly babičky, které mě naučily, že truchlení moc nepomáhá. Proto jsem přesvědčena, že bychom se měli každý den chovat tak, abychom pokud možno nelitovali, že jsme se navzájem neužili a nepřenesli navzájem své city včas. Užít se, dokud je čas.
Ale připouštím, že jsme jenom chybující bytosti.
