Článek
Co je to předpohřeb?
Možná již známe diagnózu a víme, kdy přijde náš konec. Proč nedat lidem šanci skutečně se rozloučit, dokud ještě mohou?
Od toho existuje předpohřeb.
Ať už rozloučení plánujeme sami pro sebe nebo pro někoho z blízkých, nejlepší je využít čas, kdy se ještě umíme radovat ze života i bez tlumících léků. Nemusí to být ale pouze pro pacienta v paliativní péči, stále častěji se k tomu kloní i starší lidé, kteří jednoduše cítí, že se smrt pomalu blíží.
Proč udělat předpohřeb?
Dostaneme šanci se skutečně rozloučit. Smíříme se sami se sebou, se smrtí, s rodinou, kamarády i kolegy. Zahladíme staré spory, zavzpomínáme na to dobré, možná se o sobě dokonce dozvíme spoustu krásných věcí.
Dořekneme věci, na které nebyl čas, nebo jsme na ně jinak ani nepomysleli. Jen si vzpomeňme – kolika lidem zapomínáme říci, že je máme rádi? Napadlo by nás říct partnerům, že mohou žít šťastně i bez nás a mohou si najít někoho nového? Že víme, že nás děti milují, i když nebudou pravidelně docházet na hrob? Odlehčíme jim tak od řady výčitek, zároveň si vyjasníme ty, které vzešly za života, a navzájem se „propustíme“.
Ale hlavně: díky předpohřbu oslavíme život, jeho radosti i strasti, zapláčeme i se zasmějeme. Každý se může přičinit, napéct jídlo, přinést skleničky, zajistit hudbu… A všichni zúčastnění si zážitek jistě ponesou až do konce života.
Pro umírajícího to může být poslední možnost vidět se s hosty, udělat si radost a splnit si, co nestihl. Není už čím se omezovat, za co se stydět, čeho se bát – je to jen a jen pro nás.
Jak vybrat místo na předpohřeb?
Na rozdíl od pohřbu se zde výběru místa meze nekladou – ačkoli v Pohřebních průvodcích jsme zvyklí i běžné pohřby pořádat na loukách, v parcích, divadlech i botanických zahradách; hlavně musí být důstojné a neobtěžovat.
Pohřeb je jako obraz a místo je jeho rám: krásný rám obohatí obyčejný obraz a naopak – nádherný obraz nepotřebuje drahý rám. Pokud budou ale oba od srdce, budou krásné v jakékoli podobě. Proto je vhodné volit osobní místo, takové, které pro umírajícího něco znamená, které ho rozradostní, na kterém zažil šťastné chvíle.
Nabízí se spojit volbu místa se splněním posledního přání. Proč rozloučení neuspořádat na pláži nebo jachtě?
Můžeme také volit příjemné, dostupné místo, kam chceme chodit vzpomínat – kde lze uspořádat piknik, nebo naopak nerušeně vzpomínat.
Další možností je zůstat uvnitř. Opět se nenechme svazovat konvencemi: poslouží oblíbený podnik (bar, kavárna, restaurace), nebo místo, které rádi navštěvujeme (divadlo, galerie, muzeum, komunitní centrum, planetárium, sportoviště, nebo klidně historická vila, zkrátka cokoli nás napadne).
Vždy ale mysleme na zdravotní stav umírajícího: možná bude potřeba bezbariérový přístup nebo dostupnost zdravotní péče v případě náhlého zhoršení stavu.
Co dělat na předpohřbu?
Začněme pozvánkou – předpohřeb je událost jako každá jiná. Dále sežeňme organizátora, moderátora a dejme dohromady rámcový program. No a z čeho ho poskládat?
Jakožto Pohřební průvodci si dovolíme navrhnout aktivity, které děláme i na normálních pohřbech.
Vzpomínat nahlas. Napišme a přečtěme velkou řeč oslavující život umírajícího. Střídejme se ve vzpomínání, jeden po druhém.
Vzpomínat potichu. Napišme umírajícímu milé vzkazy, které si bude moci přečíst. Nebo mu je přečtěme sami. Ti nejodvážnější mohou již na předpohřeb donést rakev či urnu a popsat je vzkazy. Z našich zkušeností to baví děti i dospívající, je to podobné, jako psát spolužákovi na sádru. Rozhodně ale není na místě tuto aktivitu komukoli vnucovat.
Zpívat. Kdo umí, ať hraje, zpívá, baví. Nezapomínejme, že oslavujeme život. Jak umírajícího, tak všech zúčastněných.
Tancovat. Pečlivě si nachystejme playlist – nebo nechme hosty zvolit, co jim nejvíce připomíná umírajícího.
Podarovat se. Zazpívejme píseň, složme báseň, vyrobme dárek nebo jen napečme oblíbené buchty. Můžeme zapojit i hosty a něco vytvořit na místě – obraz, graffiti, koláž se vzkazy nebo zahrádku. I děti se mohou zapojit a umírajícímu něco dát. Navíc jim „vzdání se“ něčeho vlastního pomůže pochopit proces umírání.
Zasadit stromek. Vytvořme živou, udržitelnou vzpomínku, která bude růst, měnit se nám před očima, a nakonec nám oplácet vše, co do ní vložíme my. Péče o strom je terapeutická, pomáhá nám sžít se s koloběhem života a dojít smíření se ztrátou milovaného. Zasazení je přitom ekologické a spojující, zároveň důstojné a může být i formální – například Univerzita Karlova zasadila strom téměř za každého ze svých profesorů.
Jaké zvolit téma předpohřbu?
Na běžných pohřbech Pohřebních průvodců se snažíme, aby pozůstalí prošli celou škálou emocí: od úvodního soustředění přes smutek a pláč až po náznak vysvobození a úsměv i smích.
U předpohřbu ještě život ale není uzavřen, a tak je potřeba citlivě vybírat spíše jen jedno, maximálně dvě témata.
Nostalgie
Zavzpomínejme na staré dobré časy. Na radosti, velké i malé. Přinesme fotky, videa, projektor, hudbu, ale i různé předměty z minulosti. Vyměňme si je navzájem! Může nás to pobavit, ale také si vytvoříme novou, společnou vzpomínku na umírajícího.
Moc hezkou tradici mají Židé: první týden po pohřbu drží období zvané šiva (hebrejsky „sedm“). Rodina sedí doma, nevychází a vzpomíná na zesnulého. K rodině se postupně připojují příbuzní a přátelé a vzpomínky si vyměňují.
Poslední velká party
Možná jsme „party typ“ a museli jsme v poslední době kvůli nemoci ubrat. Tak si to vynahraďme! Rozjeďme pořádnou party, se vším, co k ní patří: tanec, pití, karaoke – všechno, co máme rádi. Teď už opravdu není důvod se omezovat.
Intimní rozloučení s nejbližšími
Pokud jsme o něco méně akční, nabízí se čtení, hudba, posezení u táboráku či krbu. Proč se nerozloučit v teple domova, na zahradě nebo v hospici?
Jednou jsem zažil magické rozloučení, kde pár přátel s kytarou u kuchyňského stolu potichoučku až do rána hrálo a zpívalo staré hity. A ráno, za rozbřesku, když hosté odešli, hostitel zemřel.
Rozloučení ve velkém
Pozvěme všechny kolegy, sousedy, spolupejskaře, štamgasty z hospody, fanoušky deskovek, celou „naši bublinu“. Není potřeba se stydět – ptejme se, čím jsme pro ně byli, jak nás znali, co si o nás mysleli. Každý může přispět svým střípkem do mozaiky našeho života.
Otázky o předpohřbu, na které se nejčastěji ptáte
Už během psaní článku se vynořilo mnoho otázek. Budeme jim věnovat další díl, neváhejte se ale zapojit do diskuze s vlastní otázkou, zkušeností či názorem!
Jak mají reagovat pozvaní a jak by se měli chovat?
Naše kamarádka se nám svěřila, že z její zkušenosti měli všichni tendenci smrt bagatelizovat a opakovat věci typu „neblbni, však se ještě uvidíme a zažijeme to a to“. Nezvládali unést sílu toho okamžiku.
My doporučujeme je nabádat k tomu, aby se nebáli omluvit, poděkovat, zkrátka umírajícího „propustit“ s klidnou myslí.
Co dělat, když se večírek promění ve smutnění?
Smutnění vůbec nemusí být špatné: přiznáme si tím, co nás nevyhnutelně čeká, a pochopíme, že v něm nejsme sami. Také často vede ke vzpomínání, a to nám může na tvářích vykouzlit úsměv.
Jak vypadá předpohřeb v zahraničí?
Rozloučení už za života je v některých zemích docela časté a vypadá podobně jako to naše. V jiných zemích ale slouží jako forma terapie.
Autor článku: Oleg Vojtíšek, zakladatel Pohřebních průvodců, Autor úvodní fotografie: Arthur Poulin, Unsplash
