Článek
V době mých začátků u kontroly jsme zakládali nové pracoviště, kde pracovalo jen pár lidí. Postupně se nabírali noví a všichni se museli zaučit. Někdy v té době nastoupili i dva mladí inspektoři. Byli to usměvaví sympaťáci, co měli pořád dobrou náladu a tvořili takové energické duo. Brzy po nástupu se měli vydat do terénu na první kontroly.
Zásahem vyšší vůle zrovna v tu dobu telefonovala nějaká paní, že v jednom penzionu mimo Prahu se dějí divné věci. Pronajímají tam pokoje načerno za účelem pobavení partnerských dvojic, prý se tam natáčí dětské porno a vůbec, spousta dalších nekalostí. Dodala, že „i paní lékárníková s milencem už je nespokojená a asi tam přestanou jezdit“.
No, tohle bylo závažné obvinění, to se nedalo jen tak odložit. Bylo třeba se podívat, jestli to náhodou není pravda! Úkolem kontrolora je navodit správnou situaci, aby ověřil, jestli se stížnost zakládá na pravdě, a tak jsme začali vymýšlet strategii, jak to co nejlépe udělat a zda se obvinění skutečně potvrdí. Stížnost byla neobvyklá, ale aby paní lékárníková měla kam jezdit, museli jsme se tím zabývat.
Tenkrát bylo v našem obsazení jen pár „starších“ inspektorek a inspektorů zhruba ve stejném věku, a tak nás, v zájmu uvěřitelnosti, napadlo udělat takovou skupinku ze dvou starších dam s oběma mladíky. Dvojice trošku nesourodé, ale kluci byli „zajíci“ k pohledání zralí pro každou špatnost. Jedna ze skupiny jsem byla já a další kolegyně Máša. Rozhodly jsme se, že kluky zasvětíme do řemesla, aby viděli, o čem to je.
Jelikož byli tehdy praxí nepolíbeni, trochu jsme si zašprýmovaly a začaly je napínat, co nás v penzionu čeká. Ptali se, jak to budeme dělat a my jsme jim vysvětlily, že si musíme dát něco k jídlu, předvést zamilované párečky a pak se po dvojicích odebrat na pokoje, abychom prokázali jejich prodej načerno. No a dodaly jsme, že tam budeme muset nějakou dobu pobýt, abychom to neodbyli a vymýšlely jsme spoustu dalších pikantností. Klukům zasvítila očka a starší kolegové jim začali závidět.
A pak nadešel den D. Den, na který nikdo z nás asi jen tak nezapomene, protože celý stál opravdu za to. Asi žádný zážitek za celou dobu, co jsem u kontroly strávila, ho nepřekonal. Domluva zněla, že se s kluky sejdu na Smíchovském nádraží, abych je dovezla k Máše, odkud jsme měli pokračovat jejím vozem na místo kontroly.
Hned, jak jsme se sešli, začalo být veselo. Vyprávěli mi své zážitky z prvního dne v terénu, který absolvovali s jedním kolegou. Trochu mi zatrnulo, když kritizovali jeho řidičské umění. Ten totiž zásadně jezdil vozem, a přestože jeho jízda byla někdy riskantní, tak se zdála bezpečná. Ale mladíci měli asi jiný názor. Všechno jsem odkývala a s pomyšlením na to, že Máša se po 15 letech neřízení v ježdění zase zaučuje, jsem si pomyslela, co asi poví, až je sveze ona.
Když jsme dorazili na její zahradu, čekala nás snídaně pod pergolou, s kávou a zákuskem, povídáním a dalším šprýmováním na téma budoucí kontroly. Pak jsme se rozhodli, že konečně vyrazíme. Máša uklidila nádobí a sedla do auta, aby vyjela ze zahrady ven. Jeden kolega vzal do náruče psa, aby ho nepřejela a druhý zavíral dům. Já jsem stála opodál s tím, že pak zavřu vrata.
Máša otočila klíčkem a … její auto udělalo skok a přistálo těsně před nohama jednoho, přičemž přerazilo 2 prkna u zahradní lavičky. Zatímco kolega stál opařený a v šoku, druhý se křečovitě smál a já čekala, jak to chlapci ohodnotí. Musím zpětně přiznat, že zarytě mlčeli. Poté Máša vyjela před vrata a všichni jsme nasedli do jejího twinga. Chlapci poslušně zalezli na zadní sedačky, zdrželi se všech komentářů a mlčky se drželi. Úsměv jim poněkud zmizel, snad se v duchu modlili, abychom dojeli ve zdraví.
Cesta naštěstí bezpečně uběhla, byl to jen kousíček a přijeli jsme ke krásnému penzionu stranou od lidí. Když jsme vešli dovnitř, trochu jsme znejistěli, protože se tam nacházela restaurace zařízená v ludvíkovském stylu a naprosto prázdná. Nikde žádný host. Kluci koukali nevěřícně, ale my zkušenější jsme je najisto odvedly ke stolu a dělaly, jako že nás nic nemůže rozhodit. I pro nás to byla zvláštní situace, protože pozornost personálu se na nás ihned soustředila.
Už samotná kontrola v restauraci není jednoduchá, musí budit zdání, že jsou to normální zákazníci, aby nedošlo k prozrazení a situace by měla být navozena tak, aby se ukázaly všechny nedostatky. V případě, že je lokál prázdný, je to vždy o něco horší. Je nutné dbát na správnou konverzaci, více přemýšlet o konzumaci, prostě má to jiná pravidla, protože personál má více času zákazníka ohodnotit.
Číšník přinesl jídelní lístek a vzorně se ujal obsluhy. Náš humor trochu opadl, když jsme nabídku otevřeli. Nejlevnější jídlo stálo něco přes 200 Kč (bylo to před rokem 2000) a časy, kdy nám zaměstnavatel všechny konzumace proplácel, už byly dávno pryč. Všichni jsme se po sobě podívali a my jsme rozhodly, že se nedá nic dělat, budeme muset improvizovat z předkrmů, polévek, moučníků. Dodnes si pamatuji, že v nabídce byla česneková polévka a jiné podobné speciality. Takže jsme se pořád ptali jeden druhého, jestli si můžeme dát to, či ono. Konverzace se nesla v humorném duchu například tímto způsobem: „Miláčku, nebude ti vadit, když si dám tu česnekovou polévku?“ Brzy jsme se totiž nápaditě ujali svých rolí.
Po chvilce se ukázal číšník, který trochu kroutil hlavou nad naší objednávkou. Ale byl to profesionál, sepsal to, sebral jídelní lístky a šel vše objednat do kuchyně. O chvíli později se vrátil a zeptal se kolegy: „Myslíte úplně vážně tu žampionovou polévku, palačinky s jahodami a se šlehačkou a vídeňskou kávu?“ Odpověděl, že samozřejmě ano, ale když se číšník odporoučel, došlo nám, že si o nás asi musí myslet divné věci.
Než jsme vše zkonzumovali, pojedli, popili, probrali jsme všechno možné, ale snažili jsme se vyhýbat konverzaci na téma dalšího konání. Jenže s tím, jak se blížil závěr, jsme jednoho kolegu navedli, ať dojde zjistit, jestli nám půjčí pokoje na hodinu. Došel do recepce, v níž nikdo nebyl. Pak vyšel před penzion a tam se nějaký chlapík zrovna „šťoural“ v otevřené kapotě, něco opravoval na voze. Tak se ho zeptal, zda by bylo možné půjčit si na hodinku pokojíky a pán řekl, že účtují normálně ubytování za celou noc a poslal ho za číšníkem. Kolega nelenil, došel za číšníkem a objednal dva pokojíky s tím, že bude potřebovat doklad a poté zaplatíme. Číšník mu automaticky odpověděl: „Na jméno Novák, že?“ a se spikleneckým úsměvem přinesl účet za jídlo a klíče od pokojíků s dokladem o zaplacení 2600,- Kč. Na tuto chvíli už jsme ale čekali a pod stolem měli připravené služební průkazy. Až položí účet, padne ruka zákona. Když nic netušící číšník přišel, tak se na něj Máša podívala, udělala smutnou grimasu a se slovy „Mně je ho tak líto,“ ukázala svůj služební průkaz. A my jsme ji následovali.
Číšník zavolal vedoucího a potom už byl postup obvyklý. Paní lékárníková už si nikdy nestěžovala.
