Článek
Vyrůstali jsme v době, kdy naše možnosti byly omezené, dospívali jsme v době, kdy naše možnosti byly omezené nedostatkem financí. Dnes se nechceme nechat omezovat. Budujeme kariéry, abychom mohli jet za hranice všedních dnů. Vozíme děti od čerta k ďáblu, tedy z kroužku do kroužku, aby měly, co chtějí, tedy, co si myslíme, že chtějí, byly v bezpečí a hlavně všechno stihly. Hrajeme tenis, golf, chodíme na divadelní představení. Kalendáře máme plné a plníme je i svým dětem.
Neodpočíváme a nedopřáváme odpočinek ani našim dětem. Teď jsme na bodě zlomu, těla se začínají ozývat. Přicházejí kolapsy těla i psyché, hroutíme se, vyhoříme, objeví se příšerné nemoci, které řeknou stop. Jako dospěláci jsme se rozhodli sami, ale co naše děti?
Dětem vyplníme volné odpoledne kurzem angličtiny, je pro život důležitá, sportem, aby mělo pohyb. Když je jen trochu šikovné, osloví ho lovec talentů a přetáhne ho z místního Sokola do sportovního klubu, který hraje i nejvyšší soutěž. Super, velký úspěch. Přicházejí tréninky pětkrát a vícekrát týdně, případně dvoufázové. Ráno od šesti a odpoledne od tří. Rodiče jsou pyšní, vozí a vozí a platí a platí - soustředění, zápasy, turnaje, vybavení. Už nevidí, že sportovní klub takto nabral desítky dětí, už nevidí, jak se děti úplně vyčerpané vrací do svých domovských základen nebo se sportem definitivně skončí třeba i kvůli zdravotním komplikacím. Jako rodiče chceme pro své dítě úspěch, ale tudy cesta nepovede. Jeden ze stovek sportovců se prosadí a třeba to bude ten náš. Ale spíše ne.
První náznaky, že je něco špatně, jsou vidět ve škole. Děti se změní. Zhorší se jim prospěch, jsou unavené, bez energie a bez radosti. Mění se i fyzicky, většinou hubnou. Rodiče na naše upozornění neslyší. Jako učitelé strkáme nos, kam nemáme, trenér přece ví, co má dělat. Má za sebou úspěchy. Trénoval přeci iksipsolona, a to už je přeci něco. Jenže trenér chce maximum a chce ho stále, ale to dlouhodobě nejde. Jenže pak přijde stopka. Máme ve škole děti, které už si prošly kolapsem, a to opravdu nechceme.
A není to jen o sportu. Ve všem se orientujeme na výkon, který nás drtí. Přeci nemusí být všechno úplně nejlepší, stačí, když to funguje. Vysmíváme se generaci mileniálů, že nechtějí pracovat do roztrhání těla, že si diktují podmínky, za kterých budou pracovat, že nechtějí zakládat rodiny. A divíte se jim? Jako malé jsme je plně vytížili a ví, jak je to náročné. Navíc vidí nás, rodiče, kteří chtějí stihnout vše a nic si pořádně neužijí. Honíme se za úspěchem jen pro úspěch samý. Už se z něj neradujeme. Jsme vyčerpaní, nervózní, podráždění. Našim dětem evidentně funguje pud sebezáchovy a vědí, co jim stačí, nechtějí všechno a teď hned.
